Velmi intimní rozhovor s Marky Volf – o nemoci, psaní i o motýlech…

Modrobílá obálka s fotografií krásné ženy s holou hlavou budí zájem i poprask. Někdo má problém s nahotou na obálce, jiný za to autorku obdivuje. Ano, autorku! Na obálce je totiž vyfocena samotná Marky Volf, spisovatelka a onkologická pacientka, která stojí za knihou I motýli pláčou. (Ukázku z knížky si můžete přečíst tady.) Nemohla jsem jinak a položila éterické sympatické autorce několik otázek nejen ke knize. Zajímá vás, jak vznikla a co autorka při její tvorbě prožívala?

V knize, kterou jsem pojala jako román, a ne zpověď nemocného, popisuji rok mého života. O tom, jak se mi zákeřná nemoc vloudila do života, a navíc jak jsem musela rozřešit vztah mezi dvěma muži a zvolit lásku, a do toho se postarat o syna a domácnost… řekla bych docela zmatek. Ano nepsala jsem o ničem banálnějším, než je život, ale věřte mi… on je ten nejlepší spisovatel našich příběhů. Je to pouze můj příběh protkaný myšlenkami. I když bylo mým záměrem čtenáři nastínit, čím prochází žena při léčbě rakoviny prsu… (spousta skutečností totiž nezúčastněným uniká).

  • Marky, kdy tě napadlo napsat a vydat knihu?

Spousta onko-pacientů již v průběhu léčby začíná psát blog. Já jsem tu potřebu neměla. Navíc, době terapie jsem se nemohla soustředit ani na čtení, natož psát. To všechno přišlo později. Asi tři měsíce po dokončení radioterapie, jsem měla takovou radost, že konečně začínám opět žít, že jsem se svěřila s mým příběhem v jedné skupině na Facebooku. Můj příspěvek měl takový ohlas, že jsem se s chutí pustila do psaní. Ze začátku byly fráze kostrbaté, neforemné, obávala jsem se zcela otevřít… ale pak jsem se postupem času uvolnila a myšlenky začaly odvážně dostávat formu.    

 Ale ani já jsem v té době netušila, že z toho nakonec bude kniha o 512 stranách. O tom, že vydám knihu jsem vlastně začala uvažovat, až byla prakticky dopsaná.  

  • Nemůžu nereagovat na fotografii na obálce. To byl tvůj nápad, vyfotit se právě takto? A nechat vyfotit sebe sama?

Nechat se vyfotografovat polonahá a navíc plešatá, vyvolalo u většiny lidí vlnu nepochopení. V té době jsem neměla nejmenší tušení, že jednou napíši knihu. Fotografie byla jednou ze tří mých portrétů, které byly vystaveny na výstavě amatérských fotografů v Americe. Později se pro mě stala jakýmsi symbolem roku léčby. A dokonce jsem se o ní napsala celou kapitolu.

Svlékám se do naha a vidím si až pod kůži.

Bouře ustala. 

Mé naděje a sny se promítly do jediného snímku. Antoni dokázal zachytit moment, v němž je vidět nekonečnost v mých očích. Lidé si šeptali za mými zády, že můj život končí… a nikdo nechápal, že se právě rodí…

 

  • Kolem této fotografie byl nějaký rozruch. Prozradíš, o co šlo?

Asi narážíš na to, že nám Facebook nechtěl povolit zveřejnění obálky knihy, z důvodů odhalení nahého těla a kvůli podporování pornografie. Co k tomu říct? Ať si každý udělá názor sám.

  • Prozradíš čtenářům, kde vlastně žiješ a kde tě mohou třeba potkat?

Již přes dvacet let žiji v severní části Itálie, mezi Milánem a Janovem.  A potkat mě můžete doslova po celé Itálii, strašně ráda cestuji.

  • Kde probíhala Tvá léčba? V Itálii?

Ano, zde v Itálii. Mám tu trvalé bydliště a i pojištění. Navíc tu mám syna, kterého bych nedokázala opustit.

  • Jak si vede knížka od svého vydání? Řekla bych, že je o ni hodně velký zájem, že?

Podle mého názoru si kniha vede dobře. Myslím, že se čtenářům líbí. Každý den od nich dostávám velice milé zprávy, které jsou pro mě tím největším oceněním. A troufám si říct, že kniha mění pohled na život a nutí k zamyšlení.

  • Prozradíš nám pocity při křtu knížky? Kde a jak probíhal?

Pro mě to byl doslova křest „ohněm“. Nikdy jsem na žádném křtu knihy nebyla a najednou jsem měla potřít svou vlastní knihu. Držet motýla, který se právě vylíhl z housenky v rukou a nechat ho konečně vzlétnou.
Stále mnou vibruje směs nadšení i nervozity. Shon příprav, strach, aby bylo vše, jak má být, aby se žádný z účinkujících nezpozdil, … rovnání balíků knih, shánění skleniček, přenášení židlí a stolů…
V divadle jsem byla nespočetně-krát, ale najednou jsem stála na opačné straně. Hleděla do publika, četla z tváří očekávání a vychutnávala si tu malou slávu.
Byl to jeden z těch úžasných okamžiků života, na které se nezapomíná.
Měli bychom se naučit přetvářet těžké okamžiky v něco pozitivního, pokud to jde. A myslím, že mě se to podařilo. Přetvořila jsem obtížnou životní zkušenost v naději. Z housenky se stal motýl. 

  • Plánuješ ještě nějaká autorská čtení a setkání se čtenáři v Čechách?

Ano autorská čtení 24.4. v Pardubicích a 25.4. v Oldříši u Poličky. Dále 28.5. v Praze (Kosmas Letná) a plánují se i akce spojené s knihou společně s Bellis (Aliance žen s rakovinou prsu), časopisem Moje Psychologie a další … postupně budu informovat na svých stránkách Marky Volf – autor.

  • A na závěr obligátní otázka, kterou pokládám skoro všem – píšeš něco nového? A pokud ano, prozradíš nám co?

Psaní mě začalo tak bavit, že již píši druhou knihu. Ale tato bude zcela odlišná. O nemoci zde nebude ani zmínka. Jak ráda říkám, bude to detektivka bez policie. A i do této knihy vkládám část sebe.  Čtenáři se mají na co těšit.

Marky, moc Ti děkuji za velmi osobní rozhovor, přeji šeptající múzu plnou nápadů a spoustu spokojených čtenářek.

To já děkuji tobě a všem čtenářům přeji krásný pohodový život plný barev.

Knížku I motýli pláčou si můžete výhodně koupit ZDE. 🙂

Napsat komentář