Rozhovor: Do starověkého světa s Ivanou Špičkovou

Na autorku Ivanu Špičkovou a její knihy jsem narážela každou chvíli na některém svém oblíbeném blogu. Jelikož jsem měla stále hodně knih k přečtení, nevěnovala jsem jejím knihám zpočátku moc pozornosti. Jenže chvála na příběhy z minulosti se šířila a já jsem byla čím dál zvědavější. A tak jsem zjišťovala, kdo tato česká autorka je a co napsala.

Ivana Špičková je rodačka z Ostravy. Již během studia na českém gymnáziu zkoušela psát. Jejím vzorem byly především velcí zahraniční spisovatelé – Dumas, Stendhal a Victor Hugo. Na jejích knihách je to rozhodně znát, protože výpravou a popisností se jim přibližují. Studovala nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Přestože pracovala v oblasti finančnictví, stále psala. Nyní žije v Brně, má jedno dítě, píše a vydává své příběhy.
Její první román vyšel v roce 2010 v nakladatelství Millennium Publishing a jmenoval se Slovem a mečem. Další knihy pak následovaly – v roce 2014 vyšly romány Ztraceno v písku a Ve stínu arény a o rok později Bohové Efesu.


Protože všechny popisky, které jsem o autorce našla, mi přišly strohé a moc jsem se o ní nedozvěděla, rozhodla jsem se ji požádat o rozhovor. Paní Špičková je velice sympatická a ochotná a proto mi na mé všetečné otázky rychle odpověděla. Tady jsou:
1)Jak jste se dostala ke psaní románů a kdy přišel impuls první román vydat?
K psaní jsem se dostala přes čtení, už od dětství jsem velmi ráda četla a pak mě začalo bavit si vymýšlet vlastní příběhy. Být spisovatelkou bylo mým dětským snem. První román jsem začala psát ve 13 letech. Pokusit se román skutečně publikovat jsem se ale rozhodla až v dospělosti, kdy jsem měla napsanou kompletní knížku, ke které jsem měla nastudované skutečné historické reálie a měla jsem dobrý pocit z toho, že je to dobrá knížka. Byl to román Ztraceno v písku.
2)Bylo těžké najít v Čechách nakladatele pro neznámou začínající autorku?
Ano, to byl počáteční argument nakladatelů, když si rukopis přečetli – že by to vydali, kdyby to napsal někdo známý, ale že mě bohužel nikdo nezná. Na nějaký čas jsem psaní odložila, protože jsem odjela na delší dobu do zahraničí pracovat a studovat, ale tam jsem posléze získala námět na román Slovem a mečem, který jsem zpracovala. Po návratu do Česka jsem zjistila, že se situace poněkud změnila – většina nakladatelů už nekomunikovala vůbec. Nicméně z více oslovených nakladatelství se ozval pan Svoreň z Millennium Publishing, kterého zaujal román Slovem a mečem a měl zájem ho vydat. Román měl příznivé ohlasy a poté jsme se dohodli na další spolupráci.  
3)Pořádáte také někdy nějaká setkání se svými čtenáři? Autorská čtení apod.?
Ano, naposledy jsem měla besedu v knihovně v Brně a příznivý ohlas mělo především to, že povídání o knihách bylo skloubeno s vyprávěním o historických souvislostech, ve kterých se romány odehrávaly. Besedy jsem měla také například na knižním veletrhu v Praze-Holešovicích, kde jsem prezentovala poslední vydanou knihu Bohové Efesu nebo veletrhu v Ostravě.

4)Kde nacházíte náměty pro své romány?
Je to různé – v knihách, skutečných historických událostech, v životě, ve filmech. Návštěva Řecka a knihy Mary Renaultové z období antiky mě přivedly na myšlenku napsat román z tohoto období. V Americe, kde jsem tehdy pobývala, běžel populární seriál Jih proti Severu, kde mě zaujala myšlenka vylíčit válečný konflikt z pohledu přátel, nacházejících se na dvou nepřátelských stranách a tak vznikly první črty románu Slovem a mečem. A zaujalo mě, jak mistrně popisuje Tolstoj množství svých různých charakterů v románu Vojna a mír. Toto jsem pak vložila do charakteristik různých postav, především Periláových dětí, aby každé mělo svůj specifický charakter, který se projeví v jejich různých reakcích na rozličné životní situace.
5)Která z Vašich knih se Vám psala nejsnáze a která naopak zabrala nejvíce času a proč?
Třeba kniha Ve stínu arény se mi psala dobře – děj má rychlý spád a s postavou Brasidia bylo příjemné trávit čas. Navazující román Bohové Efesu byl obtížnější, protože popisuje větší množství historických události, které bylo třeba dobře nastudovat a bylo to časově náročnější. Ale všeobecně mohu říct, že psaní je mým koníčkem a všechny knihy se mi psaly dobře.
6)Jsou Vaše postavy reálné historické postavy, nebo si je vymýšlíte?
Hlavní postavy jsou fiktivní. Historické postavy vystupují v ději okrajově, třeba v knize Bohové Efesu to jsou římský generál Sulla a pontský generál Archeláos a pokud tam tyto postavy vystupují, tak se o nich snažím nastudovat co nejvíc a popsat je hodnověrně. Ale román je zajímavý tím, že nepopisuje pouze, co postavy dělají, ale i co si myslí, cítí a prožívají. A to je důvod, proč si historické postavy nevolím jako hlavní hrdiny příběhu – nebyla bych schopná tyto jejich niterné pocity pravdivě popsat. U fiktivních postav to je velmi férové, čtenář okamžitě ví, že to jsou románové postavy, nicméně i tyto postavy mohou být popsány hodnověrně ve smyslu povahy a charakteru člověka a jeho jednání v rámci příslušné historické doby a podmínek.
7)Vaše historické romány jsou velmi kvalitně propracované nejen po dějové linii, ale také co se historického obsahu týká. Děláte si před začátkem psaní nové knihy podrobnou odbornou přípravu, nebo nosíte všechny údaje v hlavě?
Odbornou přípravu si určitě dělám a to jak před začátkem, tak v průběhu psaní. Je samozřejmě nutné mít nějaké všeobecné znalosti už při vymýšlení příběhu, aby to bylo smysluplné, ale detaily dolaďuji podle historických skutečností. Pro knihu Ztraceno v písku jsem třeba studovala dějiny Maroka a Alžírska a korán, pro knihu Ve stínu arény pak historické a archeologické studie ohledně života gladiátorů a fungování celého tohoto podnikání, aby ten román vycházel právě z faktických studií a nikoliv z hollywoodských filmů. V knize Bohové Efesu jsem chtěla detailněji popsat významnou bitvu mezi Římany a pontskou armádou u Orchomena a proto jsem studovala celý její průběh, prakticky hodinu po hodině během těch dvou dnů, kdy probíhala, a to člověk všechno v hlavě nenosí.
8)Jaké knihy vlastně čtete ráda Vy? Dáváte přednost beletrii, nebo odborné literatuře?
Více čtu beletrii, je to pro mě i oddechové, zatímco odbornou literaturu využívám spíše pro přípravu románů. Ale pro svůj nový román jsem třeba četla Caesarovy Zápisky o válce galské a bylo to překvapivě zajímavé čtení. Beletrii čtu různou a ráda bych řekla, že hlavně dobrou, ale musím dodat, že se jedná o subjektivní hodnocení. Před časem jsem měla v ruce knihu oceněnou naší význačnou cenou a po pár kapitolách jsem ji zavřela, protože mě vůbec neoslovila. Naopak jsem třeba dostala Milostný kvartet od Turgeněva, a to čtení jsem zprvu odkládala, ale když jsem se k ní konečně dostala, tak jsem musela uznat, že to byl pan spisovatel, který uměl. 
9)Sledujete tvorbu současných českých autorů, a pokud ano, máte nějakého oblíbeného?
Do knihkupectví jako každý správný knihomol chodím pravidelně, takže se koukám po novinkách, ale knih vychází velké množství a netroufám si tvrdit, že mám detailní přehled. Nemám spisovatele, na kterého bych se zvlášť zaměřovala, ale přečetla jsem třeba Vondruškovu Přemyslovskou epopej a bylo to velmi příjemné čtení, které mi zase osvěžilo některé historické události z našich dějin, které jsem už pozapomněla.  
10)A musím se samozřejmě zeptat i na zahraniční autory… Pokud bych měla s nějakým zahraničním autorem srovnat Vaši tvorbu, označím Alison Weirovou. Sledujete, co vychází na zahraničním trhu v historických románech? Máte nějakého oblíbeného autora? Nebo čtete úplně jiný žánr….
V knihkupectví nikdy neopomenu sekci historických románů, takže se dívám, co vychází nového. Ale opět, knih vychází hodně a spoustu mám už dlouhodobě uloženou v kolonce „jednou bych si ráda přečetla…“ Z historických románů se mi líbil třeba Robert Lyndon, jeho Cesta sněžných ptáků i návazný Císařský oheň. Oslovil mě ten motiv cesty zasazený do historického kontextu, sama vím, že ty podrobnosti o cestování před nějakými tisíci lety jsou obtížné nastudovat a Lyndon odvádí dobrou práci. Má zajímavé hrdiny a obě jeho knihy mají spád a dobře se čtou. Čtu i jiné žánry, výborně se mi četla třeba trilogie Stiega Larssona Milénium – je to žánr, který bych sama nenapsala, ale ráda si ho přečtu, je tam napětí, zajímavá zápletka a opět netypická hlavní hrdinka, se kterou sympatizujeme.
11)Pracujete v současné době na nějaké nové knize? A pokud ano, prozradíte nám, o čem bude?
Je mi potěšením napsat, že další kniha už je napsaná a připravená k vydání, měla by vyjít v květnu. Jmenuje se Strom života a děj se tentokrát zaměřuje na Kelty, především Volky a Tektoságy, kteří zřejmě obývali území dnešní Moravy. Děj začíná na slavnosti v hradišti Eburon, kde král Volků pozval delegaci Tektoságů, aby spolu oslavili uzavření míru a opětovné sjednocení země. Tektoságové ale mírovou smlouvu poruší, na hrad propašuji zbraně, a krále a jeho družinu zavraždí. Králův mladý syn Allecnos prchne se zbytkem rodiny z hradiště, a aby se vyhnul pronásledování nového krále, je poslán prozíravými druidy až do dalekého Říma. Později se připojí k Caesarově armádě, protože chce poznat způsob, jakým Římané bojují, ale neustále věří, že se jednoho dne vrátí domů a vybojuje si královský trůn zpět.
Musím přiznat, že na nejnovější román mě paní Špičková opravdu nalákala. Kelty a vše, co se jich týká, mě velmi zajímá. Knihy o nich čtu ráda už od středoškolských let, takže na vydání novinky budu netrpělivě čekat. 🙂
Paní Ivaně Špičkové za rozhovor velmi děkuji, přeji plno fantazie do další tvorby a co nejpříznivější ohlasy čtenářů na všechny knihy. 🙂

0 odpovědí na “Rozhovor: Do starověkého světa s Ivanou Špičkovou”

  1. Od paní autorky jsem četla Ztraceno v písku a neskutečně se mi to líbilo. Rozovor je zajímavý a dozvěděla jsem se o autorky hned několik zajímavých informací… :))

Napsat komentář