Knižní unboxing č. 5

 
Ahoj, 
kdo máte rádi rozbalovačky, tak dnes tady mám další. Podařilo se mi navázat spolupráci s webovým obchodem Mega knihy – www.megaknihy.cz a dnes mi od nich přišel první recenzní výtisk – Jeptiška pro markraběte od české autorky Nadi Horákové, po které jsem už dlouho pokukovala. 
Tímto Mega knihám moc a moc děkuji za knížku a moc se těším, až se do ní začtu. A vy se zatím můžete podívat na anotaci… 🙂
Anotace:
(Převzato z Databáze knih)

Po smrti markraběnky Markéty Opavské hledá moravský markrabě Jan Jindřich novou ženu, již třetí. Přestože bylo jeho druhé manželství, domluvené králem Karlem IV., šťastné, rozhodne se tentokrát vyslyšet hlas svého srdce a zvolí si za ženu Alžbětu Těšínskou. Má to však jeden háček, krásná dívka už v mládí vstoupila do kláštera a složila věčný slib čistoty. Dokáže jejich láska překonat problémy, které musí zákonitě nastat? To však není jediný skandál, který Brnem hýbe. Do Brna se přistěhuje bohatá vdova Serafína, chce se ujmout dědictví po svém manželovi a neváhá se o ně soudit. Její mi­nulost je záhadná stejně jako soužití s jejím italským ochráncem Lukou. 

A co vy? Už jste tuto knížku četli, nebo nějakou jinou z této tetralogie? Já se nemůžu dočkat, až se začtu a vy se můžete těšit na recenzi. 🙂

Recenze: Laura Walden – Skrýš na konci útesu

Nakladatelství: Alpress
Počet stran: 400
Rok: 2016
Anotace:
Dona opustila Skotsko, protože jí připadalo těsné, a usadila se v Londýně. Teď se plná výčitek vrací na pohřeb rodičů, kteří měli podivnou nehodu. Dědictví – zámek a palírna whisky – je pro ni těžké břímě a Dona váhá, zda vše prodat, anebo zachovat. Mistr palírník Alister ji od prodeje odrazuje, zatímco bývalý snoubenec a rodinný a podnikový právník Gordon ji k němu nutí, každý s odlišným motivem. Komu má důvěřovat?
Recenze:
Skrýš na konci útesu je román pro ženy z nakladatelství Alpress. I když je takto prezentován a ústřední zápletkou je láska – jedna žena, dva muži a jen jeden je ten pravý – ve skutečnosti si myslím, že by tento román mohl oslovit i muže. Není totiž jen o lásce a není v něm příliš romantických scén. Spíše je plný zajímavých scén z prostředí rodinné skotské palírny, nekalých čachrů jednoho z nápadníků a napínavého čtení o tom, jak to s palírnou dopadne.
Vedle sebe běží dva příběhy, které se až na pár výjimek střídají po kapitolách. První nás zavádí do současnosti, do městečka Portree a seznamuje nás s hlavní hrdinkou Donou, dědičkou rodinné palírny whisky. Druhý příběh nás přivádí do stejného města, ale do roku 1919. Ukazuje životní osudy Doniny prababičky Mairie, která je považována za černou ovci rodiny, neboť údajně uprchla s milencem a ponechala doma manžela a malého synka. My však víme od samého začátku, že se stalo trochu něco jiného, než se v Donině rodině traduje. Tím, že autorka tuto zápletku prozradila hned na začátku – což jsem opravdu nepochopila proč – nás připravila o závěrečné překvapení. Jestli mě tedy na knížce něco zklamalo, pak právě toto.
Až na výše uvedenou výčitku musím knížku hodnotit velmi kladně. Postavy jsou vykresleny velmi dobře, jejich jednání je emotivní a stejně působí i na čtenáře. Přestože mi u čtení neukápla ani slza, byl příběh skutečně velmi silný, poutavý a místy i dramatický. Spíše než smutek ve mně vyvolával beznaděj a obavy o osud hlavní hrdinky a palírny. Jeden z nápadníků totiž byl pěkný vykuk a Doně hrozilo, že o rodinný podnik přijde. Díky tomu jsem se do knížky velice rychle začetla nedokázala ji odložit. Četla jsem prakticky každou volnou chvilku a musím říci, že i když takové knížky běžně nevyhledávám a Skrýš na konci útesu jsem četla především díky tomu, že již vím, jak autorka píše, příběh mě zcela pohltil a moc se mi líbil.
Díky tomu, že byl děj velmi akční, napínavý a prostředí palírny whisky přinášelo nové poznatky o výrobě tohoto nápoje, mohla by být kniha zajímavá skutečně i pro muže. Zprvu zcela předvídatelný děj se totiž uprostřed značně zamotal a nic nebylo takové, jak se zdálo zpočátku. Pokud tedy máte rádi příběhy, kde hraje roli rodinné tajemství, tzv. kostlivci ve skříni a kde si hlavní hrdinové hledají novou životní cestu, aby si dokázali, že mají na víc, než je jim předurčeno osudem a postavením rodiny, určitě po knížce sáhněte.

Rozbalovačka s překvapením :)

Ahoj, zdravím vás při úterním podvečeru.
Dnes mě čekal na poště balíček z nakladatelství Paseka, na který jsem byla moc zvědavá a moc jsem se na něj těšila.
Po tom, co jsem si přečetla anotaci ke knížce a informace o autorce se musím přiznat, že mám obrovskou chuť se do knížky ihned pustit. Ale mám rozečtený geniální thriller – rovněž z Paseky a tak vytrvám. 🙂
O to víc si pak nového Sherlocka užiju. 🙂

  Lyndsay Fayeová – Prach a stín. Zpráva dr. Watsona o vraždách Jacka Rozparovače

O autorce:

Americká prozaička Lyndsay Fayeová debutovala roku 2009 holmesovskou poctou Prach a stín. Zpráva dr. Watsona o vraždách Jacka Rozparovače. V roce 2012 vydala historickou detektivku Bohové Gothamu (č. Paseka 2014), na kterou o rok později navázala úspěšným pokračováním Lovci vran, nominovaným na prestižní cenu Edgar. Sérii s netradičním detektivem Timothym Wildem uzavřela svazkem Osudový plamen (2015). V současnosti připravuje k vydání román o viktoriánské vražednici Jane Steeleová.

Anotace:(Anotace je převzata z Databáze knih)

Před více než sto dvaceti lety zalehla londýnský Whitechapel noční můra. Zvěrstva, která páchá tajemný zabiják na prostitutkách, jsou neslýchaná a bezradný Scotland Yard hledá pomoc u Sherlocka Holmese. Jedině výstřední detektiv z Baker Street, chladnokrevný podivín s geniálním mozkem, se může postavit Jacku Rozparovači a rozluštit jeho tajemství. Ani v nejčernějším snu by ho však nenapadlo, že při svém pátrání bude muset bojovat s podezřením, že Jack Rozparovač je – on sám. Mrazivý příběh zaznamenaný z pohledu dr. Watsona není jen mimořádnou a věrnou poctou holmesovskému kánonu, ale především živoucím vyprávěním a atmosférickou detektivkou, odehrávající se ve stínu londýnských ulic a přísvitu plynových lamp. Lyndsay Faeyová dokonale propojila mýtus Velkého detektiva se skutečnými krvavými událostmi, k nimž kriminalistika dodnes hledá klíč.

Jako dárek Paseka poslala spoustu krásných pohlednic, které se dají využít k odeslání, nebo také jako stylová záložka. 🙂

A co vy? Znáte tuto autorku? Četli jste od ní již nějaký román, nebo dokonce Prach a stín? Napište mi do komentáře. Když knížku držím v ruce, mám chuť koupit si rovnou všechny její práce. Tak ať vím, jestli to stojí za to. 🙂

Rozhovor se spisovatelkou a herečkou Oldřiškou Ciprovou. :)

Oldřiška Ciprová je mladá autorka, která nejen pilně píše, ale také hraje v divadelních hrách, které vytvoří. V roce 1998 založila vlastní divadlo Maebh, které funguje dodnes. Oldřiška pro něj píše komediální hry, které si sama režíruje a rovněž v nich hraje. Svou literární tvorbou oslovuje dospělé i děti, neboť vedle historických románů píše i pohádky a různé příběhy pro ty nejmenší. Ve svých knížkách oslovuje čtenáře různého věku a já jsem neodolala, abych této pozoruhodné ženě nepoložila pár otázek. J

Oldřiško, než se dostanu ke knihám, ráda bych se zeptala na vaši divadelní činnost. Vy jste založila vlastní divadlo, kromě toho píšete hry i hrajete. Jak jste se vlastně k divadlu dostala?
Divadlo jsem založila v roce 1998 se svou kamarádkou Evou Dobnerovou. Důvodem bylo jenom to, že jsme chtěly. Napsala jsem hru „Falkenštejn a Přemyslovna“ a v těch devatenácti letech nám prostě přišlo boží, že si založíme divadlo a budeme si všechno dělat samy. K tomu nám pomohlo dalších pár nadšenců – včetně kamarádky manžela Jana Dobnera, který nám dodnes skládá doprovodnou hudbu – které jsme naverbovaly, a divadlo se začalo rozrůstat. Po různých peripetiích vysublimovalo až do dnešní úspěšné podoby.

Popište nám tedy prosím, co všechno kolem divadla teď děláte a kde vás diváci mohou vidět účinkovat?
Pro naše divadlo, které nese celou dobu jméno Maebh – podle královny starých obyčejů – píšu hry, které režíruji a vždy si v nich i střihnu nějakou roli J



Co je vám bližší – psaní nebo herectví?
To není srovnatelné. Když píšu hru, jsem zapálená pro danou věc a cítím se jako ryba ve vodě. Když jsem pak na jevišti, mám úplně stejný pocit.

A jaký je vám bližší žánr, nebo co raději píšete – divadelní hry, nebo knihy?
Já to takhle opravdu postavené nemám. Když píšu divadelní hru, nesmí mi nikdo o historickém románu nebo pohádce ani promluvit, když dělám román, zas nepřemýšlím o divadle. Nemám nic radši, ale je pravda, že když píšu divadelní hru, víc se nasměju.

Tím se dostávám ke knižní tvorbě. Vy jste začala publikovat nejprve historické romány. Proč právě toto téma?
Historie mi byla vždycky velmi blízká, láká mě ten prostor pro fantazii, který tam nutně musel zůstat. Po nás zůstane taky. J

Jaké období je vám z historie nejblíže?
Období vlády posledních Přemyslovců v Čechách.

Máte nějakou svou oblíbenou historickou postavu, o které třeba ráda čtete, nebo kterou obdivujete?
Obdivuhodných jich bylo moc, přesto velmi ráda čtu o Boleslavovi I. Je to má oblíbená historická postava.

Jaká z vašich historických knížek se vám psala nejsnáze a jaká nejhůře? Dá se to vůbec takhle popsat?
Určitě dá. Nejsnáze se psala Princezna Veronská, protože to téma jsem měla v hlavě deset let a tu knížku prostě miluju. Myslím, že se mi zápletka povedla a jsem na to pyšná. Nejhůře se mi psala Doubravka Přemyslovna– ale myslím, že nakonec jsem se s ní poprala dobře. Šlo o to, že mě pořád nenapadla zápletka, všechno mi přišlo fádní a hloupé. A pak to prostě přišlo.

Někteří autoři historických románů by nejraději žili v době, o které píší… jak to máte vy? Cítíte se dobře v dnešním světě?
Cítím se v dnešním světě výborně. Středověk bych nedala, neláká mě to. Jsem ráda za to, kam až věda i společnost pokročila a ráda v luxusu moderní doby žiji.

Když se chystáte napsat novou historickou knížku, jak se na to připravujete? Čtete odbornou literaturu na dané téma? Studujete dobu, zvyky atd.?
Samozřejmě se připravuji. Nastoupím do knihovny a domů si přinesu šest až deset publikací, které postupně probírám a dostávám do hlavy. Když si některé knihy půjčuji třeba potřetí, zajdu do knihkupectví a knížku si koupím, protože vím, že se mi bude hodit. Zvyky už moc nestuduji, mám toho plnou hlavu pořád, po třináctém románu by to byla i ostuda, kdybych neměla.

A jak jste se dostala od historie k psaní knížek pro děti? Představte nám prosím trochu tuto tvorbu.
Mě nikdy nenapadlo, že budu vydávat pohádky. Jenže když synovi byly 4 roky, nechtěl poslouchat obyčejné pohádky, něco mu v nich stále chybělo. Napsala jsem mu tedy knížku plnou skřítků pomocníků, která byla založená na synově sebereflexi. Knížka zůstala v šuplíku, a když mě nakladatelství Albatros po deseti letech oslovilo s nabídkou spolupráce, jen jsem jí vytáhla a jim se moc líbila. Nazvali jsme jí Kam chodí spát Usínáček a knížka sklidila velký úspěch. To bylo v roce 2014. Od té doby mi vyšly ještě dvoje pohádky a jeden Deník, na který jsem pyšná. Je určený pro děti 9-12 let a dostávám skvělou zpětnou vazbu od dětí i rodičů, že se jim moc líbil. Myslím, že hlavně kvůli tomu, že je psaný vtipně. 

Nedávno jste měla se svými čtenáři besedu. Nejprve s těmi malými, pak s těmi dospělými. Které vás více baví? A jak reagují malí čtenáři na setkání s autorkou?
Když dělám besedu pro děti, je to náročnější na udržení jejich pozornosti, ale jinak musím říct, že mě to baví stejně jako besedy pro dospělé. Mám tyto setkání moc ráda, protože se dozvíte víc o svých čtenářích a to je pro každého autora moc dobře. A myslím, že je to dobře i pro ty čtenáře, že se jim trochu víc přiblížím, zlidštím.

A dostávám se k poslední otázce – co plánujete v nejbližší budoucnosti? Budou další besedy, knížky, nebo divadelní hry? Na co se mohou těšit vaši příznivci?
Tento rok toho bude hodně. Na přelomu dubna a května mi vyjde kniha pro náctileté Zhubni a nezblbni, která velmi vtipně popisuje peripetie dvanáctileté dívky se shazováním kil. Navíc knížka obsahuje recepty na jídla, která si děti mohou uvařit samy. V srpnu by měla vyjít komediální fantasy Dračí úlet. Nyní pracuji na historickém románu o Gutě Habsburské a pro nejmenší chystám knížku pohádek o zvířátkách, která se objevují v příslovích. V divadle mě fanoušci můžou vidět v mojí hře Podařený večírek, jejíž obnovená premiéra byla v lednu. Autogramiádu chystám na září 2016.

Oldřiško, já Vám moc děkuji za krásný rozhovor, který mě nalákal na Vaše další knížky, ale také na Vaše divadelní hry. Přeji vám mnoho profesních úspěchů a ještě více spokojených čtenářů. J

Recenze: Oldřiška Ciprová – Doubravka Přemyslovna

Nakladatelství: Alpress
Počet stran: 159
Rok: 2016

O autorce:
Oldřiška Ciprová je mladá česká autorka pocházející z Plzně. Vystudovala Západočeskou univerzitu a pak se věnovala divadlu a knižní tvorbě. Své knihy vydává od roku 2001 a vedle historických románů jsou to knížky pro děti. S autorkou plánuji v nejbližší době rozhovor, protože jsem přesvědčená, že nejen její knížky, ale i ona sama je nesmírně zajímavá osobnost a navíc je mi blízké prostředí, z něhož pochází. Sama jsem od Plzně. V minulém týdnu jsem měla možnost držet od ní v ruce první knížku – novinku z nakladatelství Alpress – Doubravku Přemyslovnu.
Anotace: 
Doubravka Přemyslovna, dcera českého knížete Boleslava, se má vdát za polského knížete Měška. Doubravka už ho zná od dětství a je jím pro chrabrost i krásu uchvácena. Její nadšení trvá do doby, než dorazí na polský dvůr a tam zjistí, že pověsti o prostopášném Měškovi nepřeháněly. Měšek dá mladé nevěstě jasně najevo, že svých radovánek se nevzdá.
Recenze:
                Pokud počítám dobře, pak je Doubravka Přemyslovna13 knížka s historickou tematickou, která této autorce vyšla. Je to útlá publikace o 159 stránkách, kterou jsem přečetla během pár hodin. Neočekávala jsem mnoho a dostala jsem opravdu nádherný, pečlivě zpracovaný a výborně napsaný příběh přestárlé české princezny a polského knížete.
                Doubravka Přemyslovna byla česká princezna a dcera knížete Boleslava. Z politických a náboženských důvodů otec domluvil sňatek s polským knížetem Měškem, který měl ještě před svatbou přijmout křest. Doubravka byla jako nevěsta vybrána také proto, aby v Polsku pomáhala šířit křesťanskou víru. Knížete Měška už v minulosti jednou viděla a jako dospívající dívka propadla jeho kouzlu. Dlouhá léta strávená v klášteře pak na setkání vzpomínala a vysnila si místo skutečného Měška chrabrého krásného prince. Když proto přišla do Hnězdna a setkala se tam s nevrlým opilým hulvátem, který se k ní neuměl chovat a na veřejnosti se vřele hlásil ke své milence, ctižádostivé vdově Magdaleně, byla v šoku. Uvědomila si, že budoucí život nebude žádný med. Ale nebylo vyhnutí.
                Knížka pojednává o krátkém období před a po sňatku. Jedná se o jakýsi milostný trojúhelník, kdy se Měšek potácí mezí ctí a povinností k budoucí manželce a touze a pohodlnosti, kterou mu poskytuje Magdalena. Ta se navíc nemíní jen tak vzdát svého výnosného místa a Doubravce ztrpčuje život. Štve proti ní služebnictvo, podrývá její autoritu, a když jde do tuhého, dokonce ohrozí její život. Kromě lásky a manželství se v knížce řeší také christianizace, střet pohanského a křesťanského náboženství a jakýsi tajemný pachatel, který podpaluje stavení Měškových poddaných. Co tím chce říci a proč to dělá? Kdo je tím padouchem, kterému se do rukou dostane i Doubravka a je od něj ošklivě zbita?
                I když je to útlá knížečka, obsahuje podle mě vše, co má poutavá knížka mít – kvalitní popis, který vysvětlí, ale nenudí, lásku, nenávist, pomstu, tajemství i trochu dobrodružství. Navíc, i přes nehostinný hrad, na mě mile působila útulnost Doubravčiných komnat a velmi sympatická mi byla také její nová polská komorná Agniezka.
                Autorka velmi dobře příběh zasadila do historické doby i prostředí, postavy jsou uvěřitelné a výborně popsané. Příběh není složitý, ale přesto je zajímavý a dokáže upoutat. Navíc autorka opravdu píše tak, že mě uchvátila od první stránky a nedokázala jsem se od knížky odtrhnout, takže to rozhodně není poslední knížka, kterou jsem od ní četla.
Pokud tedy rádi čtete příběhy zasazené do historického prostředí, o postavách, které skutečně existovaly, byť není Doubravka Přemyslovna historický román v pravém slova smyslu, rozhodně vám ji doporučuji.
A co vy? Četli jste něco od Oldřišky Ciprové? Které její romány se vám líbily? Budu ráda za vaše ohlasy a případná doporučení. Můžete se také těšit na rozhovor s autorkou, který pro vás chystám. J


Rozhovor s autorkou Poslední modlitby Veronikou Černuckou

Veronika Černucká je mladá česká autorka žijící v Oseku spolu s manželem, dvouletým synkem Martínkem a labradorem Maxem. Ač je v současnosti na mateřské dovolené, čile píše a vydává jednu detektivku za druhou. Vedle několika povídkových knížek vyšly tři její romány se soukromou vyšetřovatelkou Tarou. V únoru 2016 vyšla zatím nejnovější knížka – Poslední modlitba a já se musím Veroniky zeptat na mnoho věcí. Pojďte se ptát se mnou… J


Veroniko, pověz nám něco o své nejnovější knížce – Poslední modlitba, o čem je?
Je to třetí román s vyšetřovatelkou Tarou. Ta odjíždí do třenovského kláštera, kde musí vyřešit hned několik záhad. Před dvaceti lety v Třenově řádil masový vrah a nyní tam došlo k vraždě zvědavého novináře. On je první obětí a snad můžu prozradit, že těch vražd tam bude hodně. Na čtenáře čeká několik zápletek, které jsou vzájemně propletené. A obzvlášť hrdá jsem na všechny falešné stopy, které jsem vymyslela. Zatím se nenašel nikdo, kdo by byl schopný vyřešit všechno, co je v knížce k řešení.

Tvé knížky svým stylem hodně připomínají klasické detektivky ve stylu Agathy Christie. Je to úmysl?
Ano, to je. Já navázala na klasické detektivky – hádanky a ty nejlepší napsala právě Agatha Christie. Snažím se vymýšlet originální zápletky a celý příběh zamotat tak, aby byl neřešitelný. Klasické detektivky miluji i jako čtenář a byla bych strašně ráda, kdyby jich dneska vycházelo mnohem víc, než vychází.

Takže i ty sama čteš detektivky a thrillery? Jaké autory/ky detektivek máš nejraději?
Já čtu hodně, ale nenašla jsem autora, u kterého by mi sedělo všechno. Agatha Christie umí skvěle vykreslit atmosféru, má geniální zápletky, využívá falešné stopy. Ale její dialogy nejsou nic extra, nesedí jí romantické scény a její špionážní romány jsou patetické až běda. Někdo má perfektní styl, vtáhne vás do děje, ale není schopný vytvořit zápletku. Češi píší krimi a dost z nich je schematických. Existuje jen několik autorů, na jejichž knihy se těším. Mám-li být konkrétní, tak ráda čtu detektivky od Camilly Läckberg.

Sleduješ také kriminální seriály, které běží v televizi? A máš nějaké oblíbené?
Budu se opakovat, ale mám ráda klasické detektivky se zápletkami. Baví mě Midsomerské vraždy a nyní jsem nadšená z Vražd podle Agathy. Stále dokola sleduji Agathu Christie a je úplně jedno, že ji už znám skoro nazpaměť. Skvělá dedukce a super hlášky má Sherlock Holmes, dívám se i na Otce Browna, bavil mě inspektor Morse nebo Columbo. Sleduji i krimi seriály, ale v nich není co řešit. Prostě tipnete vraha. Lepší průměr jsou VIP vraždy a Modrava, ale tam jsem vyřešila každý díl.

Čteš o skutečných kriminálních případech, nebo tě zajímají jen ty smyšlené?
Čtu všechno, ale pokud si chci knížku vychutnat, tak bych sáhla po té, která má co nejblíže klasické detektivce. Baví mě i thrillery. Já prostě ráda rozplétám zápletky a hádám, kdo co udělal a proč. Skutečné případy nemají kouzlo a pachatelem je v drtivé většině nějaký zoufalec. Psát o tom, že někdo okradl pošťačku, by mě nebavilo. Detektivky jsou pro mě pohádky pro dospělé a tak k nim i přistupuji. Když číst, tak o tom, co neznám z vlastního života.

Tím se dostávám k otázce – kde bereš nápady na své kriminální zápletky? Jsou opravdu úplně všechny smyšlené, nebo tě třeba napadne námět na detektivku při sledování zpráv a skutečných zločinů?
Já si všechno vymýšlím, ale přiznám se, že zneužívám a vylepšuji i něco z toho, co už existuje a co je víceméně profláklé. Nechápu autory, kteří opisují Agathu Christie a myslí si, jak nejsou originální. Já ve svém dalším románu s Tarou využiji něco, co Agathu Christie proslavilo, a budu doufat, že mě čtenáři podcení. To navázání bude záměrné a půjde o parádní falešnou stopu. Píši knížky, jaké bych chtěla číst, a předpokládám, že moji čtenáři milují detektivky stejně jako já. Detektivky čtou profíci a je trapas nabídnout jim něco, co už dávno četli nebo co je v každé druhé knížce.

Sleduješ také novinky ve vyšetřování, jaké techniky a postupy policie využívá, nebo prostě improvizuješ?
Já nepotřebuji znát detaily. Stačí vědět, kde se dá najít DNA, z čeho jdou sejmout otisky prstů, nebo jak se projeví dědičnost. Taře pomáhá patoložka v bílém overalu a brýlích, ve kterých vypadá jako moucha tse-tse zkřížená s letcem z první světové války. Kdybych psala krimi, musela bych se soustředit na vyšetřování a na technické detaily. Moje knihy jsou o zápletkách a ne o tom, jak tlustý štěteček používá policejní technik.

Musím se ještě vrátit k Poslední modlitbě. Vrtá mi hlavou Tara. Jak vlastně vznikla taková postava. Nemůžu si pomoci, ale když čtu Tařin popis, vybavíš se mi ty sama… J
Samozřejmě, že je mojí projekcí. Jak jinak vytvořit čtivou a uvěřitelnou postavu? Jsem nízká, blond, ale ona je atraktivní a štíhlá. Její povaha a vlastnosti jsou moje povaha a vlastnosti. Její hlášky jsou moje hlášky. Ona je arogantní, drzá a nebere si servítky. Neumím si představit, že bych psala o nějaké přihlouplé nanynce, která sedí v koutě a nechá si všechno líbit, nebo o policistovi, který vzpomíná, jak se měl báječně za komunistů.

 Téměř poslední a asi i tradiční otázka při rozhovorech – co teď chystáš? Můžou se tví čtenáři těšit na další Taru, nebo vyjdou zase nějaké Tvé kriminální povídky?
Nakladatel u sebe má knihu povídek, ale další na řadě bude román s Tarou. Nyní ho upravuji, abych s ním byla stoprocentně spokojená. Přidávám literární omáčku a vylepšuji a vylepšuji. Chci, aby tam byla taková ta člověčina a bohatý jazyk. Mám hotové i další příběhy s Tarou, a pokud vyjdou, máte se na co těšit. Možná jsem to přehnala, ale romány jsou čím dál zamotanější.

Předpokládám, že s novou knížkou máš naplánované také nějaké autogramiády a autorská čtení. Kde tě mohou čtenáři potkat a kdy?

Nějaké autogramiády už proběhly. Byla jsem i hostem Talk show v obchodním centru v Teplicích. Nejbližší akce bude 18. března ve Fokus kafe v Teplicích. Domlouvám autogramiády v Duchcově, Ústí nad Labem. Moje srdeční záležitostí jsou besedy v litvínovské knihovně, tam jsem už letos byla a bylo to skvělé. 

Veroniko moc ti děkuji za zajímavý rozhovor. Doufám, že mým čtenářům se bude líbit, stejně jako se mně líbí Tvé knížky. Za sebe mohu napsat, že se na další romány s Tarou moc těším, a tajně doufám, že se stane brzy slavnou, jako postavy Agathy Christie. Přeji Ti plno spokojených čtenářů a mnoho vydaných knih.