Studovali jste v 70. letech vysokou školu? Zavzpomínejte si na to s Bronislavem Macasem!

Bronislav Macas je dosud téměř neznámý český autor, který nás velmi příjemně překvapil knihou U telephonu první patro aneb pět let s Pirisem. Přišel totiž s undergroundovým dílkem, které vás přenese na proslavenu studentskou kolej „Sedmička“ v Praze na Strahově. Pokud jste byli v této době vysokoškoláky, možná se v textu budete poznávat. Někdo se bude smát, jiný bude ohromený a někoho bude možná dokonce mrazit. Tato kniha přibližuje studentský život zcela bez cenzury a rozhodně byste ji neměli minout. Zajímá vás proč? Tak čtete dál! 

Anotace:

Tato kniha je naprostý UNDERGROUND 70-tých let! Bez cenzury. Groteskní prožitky a noční eskapády studentů z proslavené koleje „Sedmičky“ na Strahově.

Na vlastní kůži zažijete PIRIS CLUB, Vánoce na kolejích, brigády v NDR i lyžařský výcvik! Poznejte SVOBODNOU vůli k životu studentské duše.

Poznejte znovu SAMI SEBE…

Něco málo o autorovi knihy:

Chcete-li se dozvědět, kdo je Bronislav Macas, čtěte knihu „U telephonu třetí patro aneb Pět let s Pirisem“ a sledujte příběh postavy Jaromíra Potníka.

Zprvuzapřisáhlý abstinent všeho druhu a zarytý sportovec postupně vyspívá, ovlivněn dadaismem pirisového hnutí, ve kterém nalézá velkou oblibu. Zúčastňuje se akcí, pořádaných Piris clubem, stává se členem pirisového big bandu a později je nazýván šéfem oddělení historie Piris clubu.

V nesvobodných letech 1979 a 1980 s Kulatou Hlavou a Alešem Horstem vydává osm sešitů povídek ze studentského prostředí, které sklidí úspěch nejen u „zasvěcených.“ Po čtyřiceti letech se, jako pirisový důchodce, překvapen, dočká druhého vydání svého díla.

Ukázka z textu:

Ten den byl na strahovském bloku číslo 7, jako každý
rok v tuto dobu, velký mumraj. Sjeli se sem nováčkové
i starší mazáci ze čtvrtých a pátých ročníků, aby se konečně
po dlouhé cestě ubytovali a natáhli na svou, více či méně
proleželou, absolutní postel. Prváci, kterým tento postelový
rituál ještě nebyl zdaleka znám, se sem stěhovali z jiných
kolejí, kde byli dočasně ubytováni, neboť jim začala výuka
mimořádně již v září. Starší ročníky končily vojenské
soustředění a hoši na sobě s odporem nesli těžké kopřiváky,
které nejednomu z nich splývaly s kotníky. Stará paní vrátná
měla plné ruce práce a v kanceláři vedoucí koleje se dveře
netrhly. Vše vypadalo zaběhnuté, jen nováčkové si snad
připadali trochu mimo normu. Měli sice za sebou takzvanou
letní aktivitu, první seznámení se s chodem na koleji, teď
však pro ně začínalo něco nového, něco čeho se všichni skrytě
nebo neskrytě obávali – studium na vysoké škole.
V posledním týdnu letní aktivity proběhla v klubovně
mezi třetím a čtvrtým patrem na bloku číslo 7 beseda
s profesorem Schillerem, nazvaná Otázky a odpovědi o studiu
na VŠ. Ve velkém parnu se tam potilo, a s napětím poslouchalo
výklad, přes čtyřicet brigádníků a v jejich očích bylo možno
číst nejistotu, stres a napětí. Profesor Schiller,
pedagogický proděkan stavební fakulty, připadaje si díky
nervozitě posluchačů jak u zkoušení, zahájil řeč větou,
která jistě nikomu sebevědomí nepřidala: „Předem bych chtěl
říct, že kdo cítíte, že byste studium nezvládli, klidně
přijďte ještě dnes za mnou a řekněte mi to. Lepší je si to
přiznat, než se třeba dva roky trápit.“ Hrobové ticho, které
po této větě v klubovně nastalo, přerušilo na okamžik
několik suchých polknutí a v závěrečné diskuzi se přihlásili
pouze dva posluchači. První, jakýsi Jiří Jindrák, se
dotazoval, existují-li předtermíny na zkoušky a kolik jich
může maximálně být. Druhý se představil s úctou a bázlivě
nějaký Jaromír Potník a poněkud zkresleným hlasem se tázal,
co se stane, nestihne-li student složit zápočet v termínu.
Na Jindráka se profesor povzbudivě usmál a řekl mu, že
předtermínů může mít, kolik chce, ovšem po dohodě
s jednotlivými zkoušejícími. Na dotaz Jaromíra Potníka
odpověděl pevně ve druhé osobě čísla jednotného, a to:
„V takovém případě bych ti radil rozmyslet si to se studiem,
dokud je čas.“ Na to se ozvala suchá polknutí a přednáška
skončila.
Vlastní výuka byla v měsíci září zaměřena pouze na
matematiku a deskriptivní geometrii, aby procento
neúspěšných zkoušek na těchto obávaných katedrách co nejvíce
kleslo. Matematik docent František Kejval se uvedl srdečným
úsměvem na své otylé postavě a spokojeně poslal prezenční
listinu po nabité posluchárně. Nato zahájil přednášku počtem
pravěkého lovce, vtipkoval a černá očka mu šibalsky
poletovala z místa na místo. To se ještě posluchači bavili
a vyměňovali si povzbudivé pohledy. O deset minut později
už měl nejeden z nich nutkání zajít soukromě za profesorem
Schillerem a opustit lyceum. Kvantifikátory popsaná tabule
vůbec nepřipomínala pravidlo pěti prstů vyspělého Kromaňonce
a výrazy v obličejích se změnily v rezignace. Zvláště
průmyslováci koukali jak na nová vrata a agresivní posluchač
Jiří Hejbal, který měl bratra ve čtvrtém ročníku, dokonce
polohlasně zvolal: „Není von prdlej?“ čímž myslel zjevně
pedagoga. Naproti tomu posluchač František Hoffner,
absolvent pražského gymnázia W. Piecka, se v přední lavici
neustále usmíval a radil pedagogovi jak dál.
Studijní skupina C prvního ročníku oboru konstrukce
a dopravní stavby byla složená ze samých průmyslováků, až
na dvě tři světlé výjimky. Vedoucím skupiny byla docentem
Kejvalem určena Anna Vávrová, dobrosrdečná holka z Kolína,
jejížF lívancovitý úsměv svědomitě plnil úkoly na ni
kladené. Primuska Anička, později též Čuník, byla velmi
snaživá a málokdy k zastižení na Ždanově koleji v Dejvicích,
ačkoli ji tam také málokdo sháněl. Po několika studijních
měsících však k jejím studijním povinnostem přibyl
ing. Pavel Svědílek, asistent z katedry provádění staveb,
kde Anča fungovala jako pomocná vědecká síla. Proslýchalo
se, že při úklidu skříně ing. Svědílek uklouzl a při pádu
s sebou strhl pomocnou pracovní sílu na zem. Pracovní síla
to nepochopila a od té doby se jí Svědílek nezbavil. Anna
Vávrová z Kolína mu zprudka dokazovala svou lásku a jejich
vztah den ze dne sílil. Ing. Pavel Svědílek však nebyl
jediným pracovníkem ČVUT, který se této studentce dvořil.
Okatý zájem též projevoval jistý docent Horák, cvičící
kroužek deskriptivní geometrie.
„Byla jste v Kolíně?“ ptal se vždy po neděli, a když
Anča řekla, že ano, pokračoval otázkou: „A pekli jste
buchty?“ čímž ji nesmírně rozdováděl. Ing. Svědílek byl
ovšem proti doc. Horákovi o padesát let mladší, a tak není
divu, že si studentku Annu Vávrovou získal s přehledem na
svou stranu a nakonec se s ní i zasnoubil, čímž, jak tvrdil
student Miloslav Spěch, šlápl do hoven. Byly to povedené
zásnuby a fotografie z nich oblétly v průběhu prvního
ročníku čtyřikrát kroužek, když u Jardy Potníka, kterého
Anička v jeho nesmělosti tajně zbožňovala, se otočily
nejméně desetkrát.

str. 9 – 11

Tak co? Zaujala vás ukázka? Nás zaujala nejen ukázka, ale i celá kniha. Pokud se tedy chcete pobavit, neváhejte a určitě se do ní pusťte. Za křestní cenu ji zakoupíte na stránkách nakladatelství Kniha.je.

 

 

 

Napsat komentář