I motýli pláčou – Strhující prvotina české autorky a onkologické pacientky právě vyšla!

Možná už jste to zaznamenali a možná vás zatím tento zajímavý titul minul. Byla by to velká škoda. Proto nyní zpozorněte!

I motýli pláčou je prvotina autorky Markéty Volfové píšící pod pseudonymem Marky Volf. Markéta je onkologická pacientka, rozvedená žena s dospívajícím synem a již dvacet let žije v Itálii. V roce 2015 jí byla diagnostikována rakovina prsu, která jí zcela změnila život a pohled na něj.

Co o své knize říká sama autorka?

Nejdřív jsem své postřehy publikovala na FB stránce s názvem: Pár slov ke kávě. Množství ohlasů a pozitivní reakce, mě utvrdili v tom, že toto téma lidi zajímá. Často jsem slyšela od svých čtenářů otázku, kdy vyjde kniha. Bohužel se mi nepodařilo najít nakladatele, a tak pro zralé úvaze jsem se rozhodla pro trochu riskantní krok a knihu vydala v samonákladu. Věřím, že si své čtenáře a místo na trhu najde.

Kniha je pojatá jako román. Není to manuál, poučení o tom, jak rakovinu přežít… a už vůbec ne návod k léčbě. Je to pouze můj příběh protkaný myšlenkami. I když bylo mým záměrem čtenáři nastínit, čím prochází žena při léčbě rakoviny prsu. A jak doufám, některé fáze dovedou čtenáře k zamyšlení: o životě, ale i o smrti, o lásce, ale i bolesti z citů. Ale zároveň dává naději, že i s nelehkou životní situací, jakou je nemoc se lze vyrovnat s nadhledem, odhodláním, humorem. Vždyť stačí jen jedno mávnutí motýlích křídel a všechno může být jinak.

 

Ukázka textu:

  1. listopadu, pátek – Vůle hvězd

 

Uplynulo pár dní a mně bylo bez přestání nesnesitelně smutno, ale chuť toho polibku, jediného polibku z Prahy, mi zůstala na rtech po několik dnů. Chtěla jsem mu, v tu noc, toho tolik říct, ale nedokázala bych to dost dobře vyjádřit slovy. Mlčela jsem a vychutnávala si ten okamžik.

Dnes je zase pátek a Luis odešel. Na schodišti dozněly poslední kroky a zabouchly se vchodové dveře. Měl hodinu čas, a tak se stavil na kafe. Zběsile jsme se milovali na pohovce mezi poházenými polštáři. Bylo to takové to uspokojení těla, nic víc. Žádné něžné doteky. Ani jsme se neobtěžovali sundat si triko. Vlastně jsme ani nemluvili, nebylo o čem. Vyprávěl mi, zatímco si zapínal kalhoty a obouval boty, jen to, že byl vyhlášen konkurz na kapitána místní policie a on musí usilovně studovat, aby tu zkoušku zvládl.

„Prostě to místo musím dostat!“ řekl. Tím mi ovšem chtěl naznačit, že nyní se budeme vídat stále méně.

Vlezu do sprchy a pustím studenou vodu. Stojím tam tak bez pohnutí pět minut, a zatímco ledová voda klouže po tváři a stéká po těle, přemýšlím. Přemýšlím, proč to vlastně dělám? Proč potřebuji někoho jiného, abych na něj zapomněla? Je to proti rozumu, ale nemohu si pomoct. Doufám snad, že zaměstnám srdce letním flirtem?

S Danielem jsme se milovávali jinak. Něžně a vášnivě. Přestože ani s ním jsme o lásce nikdy nemluvili. Kolik takových okamžiků jsme spolu prožili? Dokážu si vybavit do detailů nějakou tu noc na hotelu, ale kde a kdy to bylo, si už přesně nepamatuji. Jen na ten spalující pocit zapomenout nejde. Pohltila mě ničím nevyplnitelná prázdnota. Ten pocit mě pronásleduje už měsíce. Cítím se jako suchý list unášený větrem.

Zanechávám na podlaze stopy mokrých nohou a dávám pozor, abych neuklouzla.

 

Najdu list papíru, tužku s okousanou gumou na konci a pustím se do psaní:

 

I toto odloučení nás tolik sbližuje, protože naše duše jsou svázány navzájem. Možná, že vždy byly a vždy budou… Možná jsme žili již tisíce životů a v každém z nich jsme se setkali. A možná, že pokaždé jsme byli nuceni rozloučit se ze stejných důvodů jako nyní. Takže toto rozloučení, které trvalo několik měsíců, je jen předehrou těm, které přijdou. Když se na tebe podívám, vidím budoucnost… skutečnost, která se postupně rozrostla v každém z našich životů.

Také vím, že v každém z mých životů jsem tě hledala. A hledala jsem tebe… ne člověka, který se ti podobá nebo by tě mohl nahradit… protože tvoje duše a moje se musejí vždycky setkat.

A pak, přestože důvody, kterým nikdo z nás nerozumí, nás donutí se rozloučit, se zase setkáme. Ráda bych ti řekla, že bude všechno v pořádku, a přísahám, že udělám vše pro to, aby se tak stalo… ale kdybychom se znovu nesetkali a tohle bylo skutečné „sbohem“, vím, že se znovu setkáme v dalším životě.

Znovu se setkáme a možná se změní vůle hvězd a my se budeme navzájem milovat tolik, abychom si vynahradili všechna předchozí odloučení.

 

Přemýšlím, zda bych mu to tak dokázala říct, kdyby tu stál?

Nečekaně se rozezvoní mobil. Leknu se. Tuha tužky se sveze po papíru a zanechá po sobě šedou rýhu.

„Musím s tebou mluvit, nebo se zblázním,“ Danielův hlas v telefonu zní naléhavě.

„Tak spusť. Mám spoustu času… můžeme si spolu povídat, jak dlouho chceš,“ odpovím a v duchu si čtu to, co jsem napsala.

 

Chcete číst knihu I motýli pláčou?

Výhodně ji koupíte ZDE.

Napsat komentář