Recenze: Kateřina Dubská – Dcery


Věříte tomu, že některé rody mohou být prokleté? Umíte si představit, že byste na svých bedrech nesli tíhu hříchu vašich předků? „Dcery“ jsou biblicky košaté, Páralovsky brutální a čtou se jako pohádka. A to pohádka pěkně drsná. Kateřina Dubská dostála pověsti výborné vypravěčky a už nyní je jasné, že se česká literární scéna může pochlubit dalším přirozeným talentem.

Nakladatelství: Jota
Počet stran: 600
Rok: 2015

Recenze:
Kateřina Dubská (1965) do světa literatury vstoupila v roce 2013, kdy nakladatelství Jota vydalo román „Člověk Gabriel“. Kniha nadchla čtenáře i literární kritiky a o dva roky později následovalo volné pokračování s názvem „Dcery“. Dubská, která se v současné době věnuje psaní a ekologickému zemědělství, šla s kůží na trh a předložila čtenářům velmi otevřenou zpověď o sobě a o své rodině. Ačkoliv název naznačuje, že bude řeč především o ženách, pravda je jiná.

Čtyři generace žen v autorčině rodině samy sebe považují za amazonky bojující proti nepřízni osudu, ale vnímavý čtenář brzy postřehne, že v jejich osobních tragédiích mají prsty muži. Otcové, manželé a synové. Sice to tu není řečeno naplno, ale muži jsou prokletím a zlem, kterému nedokážou čelit ani odvážné a silné ženy. Muži pustoší ideály, připravují ženy o iluze, ale jak je patrné, bez nich to nejde. Všechny „Dcery“ jsou obdařené nadpřirozenými schopnostmi. Některé vidí do budoucnosti, jiné dokážou číst myšlenky a ty zlé umí uhranout. Jejich čarodějnické schopnosti přechází z generace na generaci a ženy za ně vděčí cikánským předkům.

„Dcery“ o svých schopnostech vědí, jen netuší, zda jde o dar nebo prokletí. Ženám v této rodině se plní jejich přání, jak ale asi tušíte, nic není zadarmo. Osud (ony hovoří většinou o Bohu) jim dá všechno, co si přejí, a potom si zlomyslně vychutnává důsledky. Upřímně řečeno, téměř všechny příběhy jsou bolestné. Spolu s historickými tragédiemi jdou ruku v ruce tragédie osobní a vy se připravte na pěkně drsné čtení. Tohle není žádná selanka, ale vyprávění o zvěrstvech, která mohou člověka potkat.

Příběh začíná v době, kdy je po první světové válce a vše nasvědčuje tomu, že se blíží ještě něco horšího. Prvním aktérem je Josef, mladý ambiciózní muž, kterého chudoba a beznaděj donutí k tomu, aby se stal vlkem. Josef živoří, a co se mu podaří vydělat, odevzdává matce starající se o několik hladových krků. Mladík se seznámí s šestnáctiletou Drahou, a i když je její matka proti, rozhodne se, že se s ní ožení. Josef (ostatně stejně jako další muži) se po svatbě změní a začne svou partnerku a později i děti týrat a ubližovat jim. Psycholog by snad řekl, že v tomhle jsou zárodky budoucích obsesí a komplexů jeho potomků, ale Dubská se drží formy mýtů a pověstí a s odbornými termíny nikoho neobtěžuje.

To, co muži provádí ženám, je pouze pro silné žaludky. Autorka vše popisuje bez emocí, ale o to víc vás její slova zasáhnou. Muži jsou tu vylíčení jako zvířata, která si berou, co chtějí, a například incest berou jako své nezpochybnitelné právo. Hrůza je o to procítěnější, že Dubská má schopnost vtáhnout vás do děje a vy máte pocit, že jste jednou postavou příběhu. V některých momentech románem probleskují naděje a ne každá žena se smíří se svým údělem. Všechny se obětují a je možné, že některá se nakonec dočká štěstí.

„Dcery“ jsou silným příběhem o tom, zda je možné vzepřít se osudu a žít lepší život než předchozí generace. Nejmladší z žen žije ve svobodném Česku, úspěšně podniká a má našlápnuto k tomu, aby neopakovala chyby své matky a babičky. Některé epizody jsou dojemné a některé vás spravedlivě rozhořčí. „Dcery“ ve vás vyvolají emoce a uvíznou vám v hlavě na pěkně dlouho. Stejně jako je originální děj, je originální i jazyk. Dubská kvůli autenticitě používá nářečí i vulgarismy.


„Dcery“ jsou mistrně napsaný román, který si zaslouží vaši pozornost.  Je to jedna z mála knih, které jsou čtivé a zároveň jsou v nich prvky Velké literatury.     

Autor recenze: Veronika Černucká

0 odpovědí na “Recenze: Kateřina Dubská – Dcery”

Napsat komentář