Recenze: Jiří Hájíček – Rybí krev


Jihočeské vesnice, 80-90. léta, stavba jaderné elektrárny… To jsou témata, kterými se zabývá ve svém románu Rybí krev Jiří Hájíček. Jeho vyprávění je autentické, poutavé, zajímavé a čtivé. Není divu, že za knihu získal v roce 2013 cenu Magnesia Litera. Byla rozhodně oprávněná. 


Nakladatelství: Host

Počet stran: 360
Rok: 2012 (2017 – brožované vydání)

Recenze:
S Jiřím Hájíčkem a jeho tvorbou jsem se poprvé seznámila letos v lednu, kdy jsem četla Selský baroko. Už tehdy mě jeho styl psaní upoutal a věděla jsem, že si chci rozhodně přečíst i další jeho knihy. Přesto jsem měla u knihy Rybí krev trochu obavy, zda mě bude bavit. Přece jen Selský baroko bylo o muži, který se zabývá genealogií jihočeských rodů a to je pro mě jako pro vystudovanou historičku lákavé téma. Tady takové lákadlo nebylo. Přesto jsem se začetla velmi rychle a kniha se mi moc líbila!
Hlavní hrdinkou byla Hana. Žena, která vyrůstala v jedné z jihočeských vesnic. Byla to jedna z těch, které měly padnout jako oběť jaderné elektrárně a plánované přehradě. Hana a její přátelé život na vesnici milovali a rozhodně nechtěli, aby byly jejich domy zbořeny a oni i starousedlíci vystěhováni do panelových domů, byť mnohdy nově postavených.
Autor rozdělil knihu na několik částí. Nejprve sledujeme, jak se dospělá Hana po patnácti letech života v zahraničí vrací na pár týdnů domů, k otci, který žije již sám v panelovém době v bytě. Matka zemřela a bratr žije neznámo kde. Hana si napíše seznam lidí, které dříve znala a byli jí blízcí, že je navštíví a zjistí, jak nyní žijí.
Pak se autor vrací v čase zpět. Začíná rokem 1983, a pokračuje přeskakujíc vždy několik let až k roku 1993. Během tohoto desetiletí sledujeme život Hany a jejích přátel na vsi. Její malé i větší starosti, život mládeže v osmdesátých letech, pád komunismu a naději, kterou slibovala demokracie. Ale především sledujeme sepětí, které vesnice přináší. Společný boj mladých i starých o zachování domů a vesnic, jejich postupné vysídlování, bourání stoletých chalup, osudy místních.
Autor knihu opět zakončuje v roce 2008, kdy spolu s Hanou navštívíme některé hrdiny a zjišťujeme, jak se nakonec se vším vyrovnali a jak jejich životy pokračovali po tom všem. Po společném boji.
Díky autorově stylu, rozdělení na jednotlivé roky a kapitolky oddělené přerušovanou čarou a díky svižným rozhovorům i zajímavému námětu byla kniha velmi čtivá. Zpočátku děj ubíhal bleskovou rychlostí a obrázky ze života mládeže osmdesátých let mě hodně bavily. Postupně se kniha přehoupla do stagnujícího boje o poslední chalupy a ani život hrdinů už nevypadal tak optimisticky. Tím se zbrzdila trochu i čtivost a spád děje. Konec mi pak přišel až moc rozvláčný. Přesto jsem moc ráda, že jsem tuto knihu četla. Celý příběh i námět je nesmírně zajímavý, tím víc, že sama v jižních Čechách žiji a že autor popisuje místa, kde to sama znám. 
Pohled na život mládeže ve zmiňovaných letech pro mě byl také velmi zajímavý, protože já v té době byla ještě dítě a nikdy jsem vlastně nepřemýšlela nad tím, jak to prožívali ti, kteří v té době dospívali. Hlavní hrdinové jsou věkově blízcí právě autorovi a proto věřím, že spousta informací a prožitků i vnímání některých událostí vycházela z jeho zkušeností a vzpomínek. O to cennější pro mě kniha je. I když se totiž jedná o beletrii, je to zajímavé svědectví doby a námětu.
Rozhodně si co nejdříve pořídím i knihu Dešťová hůl, která je třetí z Hájíčkova vesnického triptychu. I když na sebe knihy postavami ani tématy nenavazují, spojuje je především téma minulosti na jihočeské vsi a autor umí tuto problematiku podat opravdu čtivě a poutavě.

Hodnocení: 81%

Pokud si knihu chcete pořídit, nejlevněji ji seženete ZDE. 🙂

Mimochodem, kdo máte rádi audioknihy, mrkněte přes odkaz na skvělé akce na 

0 komentářů u “Recenze: Jiří Hájíček – Rybí krev”

Napsat komentář