Recenze: Ivana Špičková – Ztraceno v písku


Málokterý český autor si troufne psát historické romány odehrávající se v zahraničí. Ivana Špičková  si nejenže troufne, ale dělá to navíc velmi dobře. Román Ztraceno v písku se odehrává v dalekém Alžíru v sedmnáctém století a přináší pohled na život v otroctví. Jak žili ženy, krásné otrokyně, v harémech bohatých obchodníků? Jak trpěli tvrdou prací a úmorným vedrem muži – otroci, kteří stavěli paláce a budovali k nim rozsáhlé zahrady?


Nakladatelství: Millennium Publishing
Počet stran: 446
Rok: 2014

Recenze:
Tento neobyčejný příběh začíná v roce 1662 na moři. Do Palerma se plaví sirotci se svou vychovatelkou, aby zpívali v tamním kostele. Poté, co se jejich loď v bouři odkloní ze správné trasy jsou přepadeni piráty, kterým se nelze ubránit. Kdo nepadne rukou pirátů, je zajat a následně prodán do otroctví. My sledujeme především osud dvou dětí, hlavních hrdinů – dívenky Fenelly, které se říká Nell a chlapce Arnauda, jejího přítele.

Zatímco Arnaud se stává okamžitě otrokem využívaným k tvrdé práci a to bez ohledu na svůj dětský věk, Nell je zavedena do kuchyně, kde má pomáhat při přípravě pokrmů. Po krátké době si jí všimne Hamida. Žena, která má v harému speciální postavení. Vedle příbuzenství s pánem Ibrahímem je uznávanou léčitelkou a také obávanou čarodějnicí. Přijme Nell do svých služeb jako pomocnici. I když je Nell stále otrokyní, její postavení se o něco zlepší. Má přístup i do míst, kam jiní nemohou, nebo jen pod přísným dohledem. Navíc je jí poskytnuto vzdělání, o jakém se jí ani nesnilo. Přízeň osudu však netrvá věčně. Hamida je z čarodějnictví obviněna a odsouzena k smrti. Nell se náhle ocitá bez pána. Jelikož už je ve věku, kdy může zaujmout i pána, dostává se do harému jako běžná otrokyně lásky. Nell už v té době své srdce dala Keithovi. Svobodnému muži, který pracuje pro Ibrahíma především ve stájích, ale i v jiných obchodních a politických záležitostech. I když Keith Nell zřejmě miluje, netroufá si navrhnout Ibrahímovi, aby mu ji prodal. Zdá se, že jediná cesta na svobodu vede přes hradby paláce. Jenže zorganizovat útěku skupiny otroků, nebýt při tom chycen a navíc, dostat se z Alžíru není vůbec jednoduché. Cesta za hradby nemusí být skutečnou výhrou…

Autorku Ivanu Špičkovou jsem zaregistrovala především díky blogerce Lence z blogu Story Huntress. Ta o ní mluvila a psala jako první. Tvorba autorky mě zaujala, ale jelikož píše především o době, která pro mě není úplně prioritou, stále jsem váhala. Když jsem dostala možnost přečíst a ohodnotit autorčinu knížku a získat ji přímo od paní Špičkové, už jsem neváhala. Vybrala jsem si příběh se sedmnáctého století z Alžíru, z prostředí otroctví. Jednak proto, že o tomto prostředí jsem již dříve v některých knihách četla a jednak proto, že mě nejvíce zaujala anotace.

Už když jsem knihu vybalovala, měla jsem pocit, že v ruce držím skvost. Kniha má nádherný přebal, díky kterému vypadá opravdu luxusně. Bohužel samotný tisk výsledný dojem poněkud pokazil. Patřím mezi čtenáře, kterým nevadí, když má kniha velké množství stran, ale mám problém s malými písmenky nahuštěnými na straně. Špatně se mi to čte, brzy se mi unaví oči a písmenka se mi slívají. A to byl právě případ této knihy. Když k tomu připočtu velkou popisnost knihy, která vyžadovala větší klid a soustředění, četl se mi tento román především zpočátku poněkud ztěžka. Navíc nakladatelství se právě nevytáhlo s korekturou textu a tak především ta první polovina měla i několik chyb na jedné straně. Nevím, zda se to pak zlepšilo, nebo už jsem to prostě přestala vnímat…

Ivana Špičková předložila českým čtenářům příběh, který se výpravou, popisností i obsáhlostí vyrovná takovým dílům, jako Quo vadis, Ivanhoe, Tři mušketýři apod. Nell i Arnaud i si prožijí neobvyklé dobrodružství, které je zpočátku ohraničeno zdmi Ibrahímova paláce. Neznamená to však, že byli v bezpečí. Jejich životy byly neustále ohrožovány, i když přiznejme, že Arnaud si o to doslova říkal především tím, jak neustále vymýšlel útěky. Nell se však nechtěla poddat jako běžná otrokyně a stát se Ibrahímovou milenkou. Vynaložila velké úsilí, aby si vydobyla místo ošetřovatelky po mrtvé Hamidě, Získala tak sice trochu více volnosti, ale stále byla pouhou otrokyní. I když pro ni palác představoval domov, nedokázala odolat touze po svobodě. Je však reálné z paláce uprchnout a přejít celý Alžír, aby člověk dosáhl svobody?

I když se může zdát, že hlavní hrdinkou je především Nell, autorka věnovala stejnou pozornost Arnaudovi, nebo třeba výše zmíněnému Keithovi. Také ostatní postavy měly svěřeno hodně prostoru a proto jsem nepociťovala přináležitost pouze k jedné jediné postavě. Škoda. Kdyby autorka udržela pozornost čtenáře především u Nell, byla by kniha naprosto skvělá, dobrodružná a emotivní.

V románu Ztraceno v písku čtenář prožije se svými hrdiny mnoho dobrodružství. Ať už se jedná o drobné i nebezpečné šarvátky v paláci či na obchodní cestě velké karavany Ibrahíma na cestě do Marrákeše, nebo dokonce o smrtelné nebezpečí a jednotlivé vzrušující eskapády celé skupiny na útěku z otroctví. Do poslední chvíle netušíme, zda se jim podaří dojít do vysněného cíle a zda tam vůbec dojdou všichni. Poznáváme odvrácenou stranu mince. Denní vedra, noční zimu, hlad, žízeň, sucho, nedostatek hygieny, vyčerpání a neustálé nebezpečí z divokých zvířat i sultánových vojáků.

Ztraceno v písku je román, který naprosto předčil má očekávání. Troufnu si ho označit jako historický velkoromán a dokážu si ho představit zfilmovaný na plátně. Rozhodně si zaslouží mnohem větší pozornost, než je mu dosud věnována. Já jsem z autorky nadšená. Obdivuji její práci jako čtenář, ale i jako historik. Po obou stránkách je bezchybná, delší a hustší popisy mi vůbec nevadily, naopak, vyžívala jsem se v nich a jsem přesvědčená, že dávkování popisů a dialogů bylo naprosto v pořádku. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že jsem se nedokázala do knihy ponořit více emotivně a dramatické okamžiky hrdinů jsem prožívala celkem netečně. Toto kdyby nechybělo, byl by to opravdu nejlepší historický román, co jsem za poslední dobu četla a jedna z nejlepších knih vůbec.

Ztraceno v písku rozhodně není poslední román, který jsem od autorky četla. Netvrdím ale, že se teď vrhnu na všechny dosud vyšlé a všechny přečtu. Vybírat budu asi více obezřetně především kvůli tématům a době, o kterých autorka píše. Rozhodně jsem však ráda, že jsem se k přečtení této knihy odhodlala a poznala, že i my můžeme mít autory, kteří vytvoří literární díla na světové úrovni. Moc bych si přála, aby autorka vešla do širšího podvědomí čtenářů, protože si to bezpochyby zaslouží.

Děkuji autorce Ivaně Špičkové za poskytnutí recenzního výtisku i osobní věnování a děkuji především blogerce Lence, že mě na autorku upozornila!  

Ztraceno v písku je poklad mezi mými knihami. 🙂

Hodnocení: 93%

0 odpovědí na “Recenze: Ivana Špičková – Ztraceno v písku”

  1. Obálka vyzerá naozaj veľmi pekne a obsahovo ma kniha tiež upútala. Nie je to síce žáner aký bežne čítam, ale občas urobím výnimku a táto kniha ma zaujala 🙂

  2. Přiznám se, že historické romány čtu jen občas, tenhle ale vypadá výborně. Myslím, že ho zkusím koupit mamce k narozeninám – ona historické knihy miluje a tak myslím, že by jí mohla udělat radost. A možná si ji pak někdy nenápadně půjčím O:-)

    Ale co mě fakt nadchlo je ta obálka! 🙂 Nevím jestli je to těmi fotkami, ale každopádně ta knih na nich vypadá úžasně!

Napsat komentář