Recenze: Bianca Bellová – Jezero


Za sedmero horami, devíti řekami a hlubokým lesem žil jeden malý chlapec. Nami vyrůstal s babičkou a dědou na břehu velkého jezera ovládaného mocným Duchem. Ne, nenechte se mýlit. „Jezero“ není pohádka pro dospělé, ale pěkně drsné čtení plné beznaděje. Autorka jen využila pohádkové vyprávění k tomu, aby zdůraznila hrůzy, které člověk způsobuje přírodě a ve finále i sám sobě.

Ačkoliv autorčino jméno může znít exoticky a ona sama má kořeny v různých částech Evropy, Bianca Bellová (1970) se narodila v Praze, kde dosud žije s manželem a třemi dětmi. Profesně se zabývá překládáním a tlumočením a ve svém volném čase píše novely nevelkého rozsahu či povídky. Bellové vyšlo několik knih a brněnské nakladatelství Host vydalo kromě aktuálního „Jezera“ ještě knihy „Mrtvý muž“ a „Celý den se nic nestane“. Autorčiny prózy jsou stylově okouzlující a obsahově nekompromisní. Bellová umí tnout do živého a upozornit na problémy současné populace.

„Jezero“ je nejen příběhem chlapce Namiho, který se snaží jít „za lepším“, ale především žalující výpovědí o stavu dnešní přírody. Boros je malá rybářská víska na konci světa ležící u vysychajícího jezera. Místní jsou zlomení lidé, jejichž jedinou zábavou je ubližovat ostatním. Na náměstí vísky stojí socha Státníka a na chod vesnice dohlíží ruští vojáci. Nic konkrétního zde nehledejte, protože Bellová záměrně využila onu pohádkovou místní a časovou neurčitost. Celkovým pojetím a využitím archetypu pouti je „Jezero“ blízké „Alchymistovi“. Stejně jako Paulo Coelho využívá i Bellová jednoduchý jazyk tolik typický pro příběhy s morálním ponaučením.

Na rozdíl od „Alchymisty“ je „Jezero“ temné od začátku do konce, a kde je Coelho optimistický, je ona trpká a rozčarovaná. Styl Bellové je vpravdě minimalistický, její popisy jsou co nejvíce obecné a krátké úsečné věty se skládají převážně z podstatných jmen a sloves. Autorka má bohatou slovní zásobu, je výborná vypravěčka, ale tyto své schopnosti upozadila, aby vynikl příběh. Díky tomu má „Jezero“ ledacos společného s alegoriemi, bajkami či lidovými báchorkami. Kulisy „Jezera“ evokují exotické místo a dávné časy, ale během čtení si uvědomíte, že tenhle příběh je vlastně o nás. Dějová linie není příliš náročná, protože „Jezero“ není o zápletkách. Je to poselství a varování před bezcitností.

Aby byl příběh ještě sugestivnější, Bellová používá přítomný čas. Všechno se tu točí kolem chlapce, ze kterého se postupně stává muž, a není tu příliš scén, ve kterých by nefiguroval Nami. My se s ním poprvé setkáváme ve chvíli, kdy je malý chlapec. Chlapečka vychovává babička s dědou a všeobecné mínění je, že Nami je sirotek. Jezero působí jako prokleté a to, co se kolem něj děje, je poměrně hrůzostrašné. Kvůli jezeru jsou lidé nešťastní a své komplexy si vybíjejí na slabších. A kdo může být slabší než zavšivené dítě bez kamarádů? Jestliže se v životě hlavního hrdiny objeví něco pozitivního, zasáhne osud a Nami je na tom ještě hůře než dřív.

Děj je surový a tomu odpovídají i repliky postav. Tohle nejsou rozhovory něžných a kultivovaných květinek z penzionátu, ale promluvy zahořklých jedinců, se kterými se nikdo nemazlil. Navzdory vší vulgaritě a neotesanosti vám „Jezero“ přinese skvělý čtenářský zážitek. Jestli někdo umí propojit odporné věci s poezií, tak je to právě Bianca Bellová. „Jezero“ je temné, pozoruhodné a úchvatně originální. Vybočuje z běžné produkce, a pokud si říkáte knihomol, rozhodně by nemělo uniknout vaší pozornosti.

Autor recenze: Veronika Černucká

  

Napsat komentář