Recenze: Sarah Thorntonová – Sedm dní ve světě umění


Aukce s vyvolávacími cenami v řádech milionů dolarů. Seminář plný podivných týpků, kterým přednáší svérázné individuum. Švýcarský veletrh, kde se setkává elita mezi galeristy a sběrateli. Ateliér japonského umělce pracujícího pro značku LV. To je jen malá ochutnávka toho, kam vás zavede publikace „Sedm dní ve světě umění“. Autorka ji napsala z pohledu socioložky a její komentáře jsou místy vtipné, místy jízlivé. Přijměte její pozvánku do světa uměleckých děl a já vám zaručuji, že se budete skvěle bavit.

Kanaďanka Sarah Thorntonová (1965) vystudovala dějiny umění a poté získala doktorát ze sociologie. V současné době působí jako novinářka na volné noze. Její články i knihy se týkají převážně umění a v tomto oboru platí za odbornici. Ačkoliv má její novinka z nakladatelství Kniha Zlín poznámkový aparát a další náležitosti vědeckých prací, považujte raději „Sedm dní ve světě umění“ za čtivé reportáže nebo lehce přístupné eseje. Publikace je určená odborníkům i laikům, a protože od vás nevyžaduje žádné vědomosti, uspokojí i čtenáře, který zná aukci leda tak z filmu.

Autorka k problému přistoupila s respektem a pokorou, ale výsledky svých zjištění zpracovala beletristicky a tak, aby si vás všech sedm příběhů získalo svou originalitou a skvělým stylem psaní. Thorntonová díky své pověsti pronikla do míst, kam se dostanou jen vyvolení, a jejím cílem bylo přijít na to, jak věci skutečně fungují. Její zpověď je otevřená, upřímná a leckdy velmi kritická. Svět umění je pro ni trhem, kde jde o to, kdo si z něj urve nejvíc. A tak rychle zapomeňte na nějaké vznešené ideály, protože obrazy a sochy jsou ve skutečnosti zboží, se kterým se čile obchoduje.

Autorka vyzpovídala řadu zasvěcených a zřejmě vás nepřekvapí, když řada z nich trvala na použití pseudonymu. Jasnou představu o tom, co od knihy můžete čekat, si uděláte už v první kapitole věnované americké aukci. Pokud jste si dosud mysleli, že jde o noblesní a důstojnou záležitost, autorka vám dokáže, že ve skutečnosti je každá aukce promyšleným divadlem, kde je kvalita prodávaných děl až na posledním místě. Možná ztratíte iluze, možná budete rozčarovaní, ale pobavíte se víc než u leckterého románu.

Ve světě uměleckých děl se pohybuje řada aktérů a autorka vám srozumitelně vysvětlí, co je kdo zač a co je cílem jeho práce. Asi vás udiví, že i tady panuje konkurence a že některé vztahy jsou až na ostří nože. Když to přeženu, tak zjistíte, že bestie nejsou pouze mezi bezskrupulózními sběrateli nebo galeristy, ale i mezi redaktory časopisů o umění, mezi jednotlivými fakultami nebo dokonce umělci. „Umění“ je pojem víc než široký a vlastně nikdo z oslovených nedokázal říct, co se za ním skrývá.

Hodně humorná je kapitola Seminář, kde autorka pronikne na vyhlášenou univerzitu, která produkuje jednoho slavného umělce za druhým. Zřejmě bychom čekali, že alespoň tady se dozvíme, kdo je „umělec“ a jak charakterizovat „umění“, ale když se na to Thorntonová zeptá děkana, dostane se jí rozčilené a uražené odpovědi, že musí být pitomá, když se ptá na něco takového. V knize se hovoří o řadě konkrétních děl a je zajímavé sledovat, jak si kdo stojí na trhu s uměním a po čem je největší poptávka. Hodně věcí vás asi překvapí a věřte mi, že některá fakta vám vyrazí dech.


„Sedm dní ve světě umění“ je zábavné čtení o tom, jak se tvoří a prodává umění. 
Pokud jste z oboru, dozvíte se řadu novinek. Pokud jste laici, pak přijměte pozvání do tohoto obskurního světa, ve kterém nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Uvařte si čaj nebo kávu, listujte knihou a přitom si představujte, že máte na kontě miliony, které chcete utratit za díla, která přežijí své tvůrce. Věřte, že to bude parádní jízda!

Autorka recenze: Veronika Černucká 

Recenze: Katie Marshová – Moje všechno


Máte rádi „opravdové“ příběhy ze života? Hlavní postavou této knihy se může stát každá z nás. Na začátku je banální záležitost, která se ale změní v něco, co hrdinům převrátí život vzhůru nohama. Katie Marshové budete věřit každé slovo, příběh zhltnete na jedno posezení a nedočkavě se budete těšit na její další knihu.

Angličanka Katie Marshová pracuje ve zdravotnictví a ve svém románu „Moje všechno“ zužitkovala zkušenosti s pacienty po mozkové mrtvici. Ne, nelekejte se, tahle knížka je romantický příběh se vším všudy a ona tragická událost je tu pouze jakýmsi odrazovým můstkem. Autorčiným cílem bylo napsat chytlavý román pro ženy, který vás naplno pohltí, a ne prózu o tom, jak to mají těžké příbuzní pacientů. Hlavními hrdiny příběhu jsou třicátnice Hana a její ambiciózní manžel Tom.

Hana je už delší dobu nešťastná v manželství, protože má pocit, že se musí přizpůsobovat Tomovi, který zvysoka kašle na její sny. Krize se stupňuje a jednoho dne se Hana rozhodne, že manžela postaví před hotovou věc. Oznámí mu, že se stěhuje ke kolegyni a že podává žádost o rozvod. Ale znáte to. Člověk míní a ten nad námi mění. V noci Tom prodělá mozkovou mrtvici a Hana se musí vyrovnat s novou situací a také se svými výčitkami svědomí.

Tom má zdravý kořínek a lékaři mu dávají velké naděje. Hana za ním dochází do nemocnice a děsí se chvíle, kdy ho propustí do domácí péče. Hana cítí, že manžela nemiluje a že už si ho nemůže vážit. Zatímco ona názor nezměnila, Tom se podruhé narodil a rozhodl se, že udělá všechno proto, aby byla jeho manželka šťastná. „Moje všechno“ probíhá ve dvou vyprávěcích liniích, jedna je chronologická a druhá retrospektivní. Ačkoliv Marshová není žádná kýčařka a v její knize nenajdete ani jedno klišé, zaručuji vám, že u retrospektivního příběhu, který líčí, jak se Hana dala s Tomem dohromady, budete brečet jako želvy.

Příběh je napsaný citlivě a nesmírně subjektivně. Marshová přivádí na scénu další a další postavy a předhazuje vám jednu záhadu za druhou. V tomhle příběhu se pořád něco děje a rozhodně tu není nouze o překvapení. Autorčin styl si vás brzy podmaní a její originální a dojemně krásné vyprávění vás přenese do světa, kde existuje dobro a kde má každý šanci na svůj happy end. Přestože jde o žánrovou literaturu, kniha „Moje všechno“ je nevyzpytatelná a neodhadnutelná. Raději vůbec nepředjímejte, jak se bude příběh vyvíjet a jak skončí, protože Marshová je jedna z mála ženských autorek, které nepodlehly masovému vkusu a očekávání sentimentálního publika.

Hana, Tom i jejich přátelé a příbuzní jsou plnokrevné a dobře propracované bytosti z masa a kostí, kterým uvěříte každé slovo. Každá z postav má za sebou nějakou bolestnou zkušenost a nic tu není idylicky zalité sluncem. Aktéři jsou lidé jako vy nebo já a Marshová není příznivcem šťastných konců za každou cenu. Možná tu pár věcí zůstane nevyřešených, možná někoho čeká otevřený konec, ale věřte mi, že „Moje všechno“ nadchne i největší citlivky. Paradoxně uspokojí i cyniky a umím si představit, že si na své přijdou i mužští čtenáři.


Román „Moje všechno“ vydalo nakladatelství Mladá fronta a já jsem velmi zvědavá, co pro nás autorka chystá do budoucna. Přiznávám se, že jsem si na jejím stylu psaní vypěstovala závislost a že se už nemůžu dočkat její další knihy.  

Autor recenze: Veronika Černucká

Recenze: Veronika Jonášová – Berlíňanka


„Berlíňanka“ je zábavný a vtipný průvodce po Berlíně očima novinářky a maminky Veroniky Jonášové. Její Berlín je multikulturní, nápaditý a originální stejně jako jeho obyvatelky. Kniha je zaměřená na módu a životní styl, ale najdete v ní i řadu tipů na skvělé restaurace nebo kluby.

Blogerka a publicistka Veronika Jonášová (34) se do Berlína dostala díky svému manželovi. Ve městě strávila přes tři roky a o svých zážitcích sepsala knihu, kterou v minulém roce vydalo nakladatelství Mladá fronta. Jonášová je výborná pozorovatelka a jízlivá komentátorka, která si rozhodně nebere servítky. Její postřehy jsou trefné a vtipné a nadchnou každou dívku a ženu, které záleží na tom, jak se obléká a jak působí na druhé.

Autorka požádala o pomoc s přípravou knihy své berlínské kamarádky, které jí dodaly řadu tipů a nechaly se vyfotografovat v „typickém“ berlínském oblečení. Na každé stránce jsou fotografie s popisky či vysvětlivkami a kromě toho je kniha plná ilustrací. Jonášová pouze nepopisuje, jak se Berlíňanky oblékají a jak žijí, ale její kniha funguje i jako jakýsi rádce. Její doporučení oceníte v případě, že se chcete svým oblečením odlišovat od masy a přejete si, aby vás okolí vnímalo jako moderně smýšlející bytost, která má šmrnc.

Kapitoly jsou stručné, přehledné a text mnohdy připomíná fejetony z ženských časopisů. Jonášová se zajímá především o módu, ale protože je maminka dvou malých dětí, neopomenula ani téma žen na mateřské dovolené. Je zábavné porovnávat Berlíňanky s Češkami a Jonášová se nebojí zkritizovat uniformní styl žen a dívek ve své domovině. V prvních kapitolách se dozvíte, jaké Berlíňanky jsou a jak se oblékají. Jejich módní styl by se dal nazvat „antistylem“, protože dotyčné tráví spoustu času přemýšlením nad tím, jak se oblékat, aby se odlišovaly.

Do jejich šatníku patří nejen vojenské parky, nápadně barevné tenisky, ale například i retro kousky nalezené ve skříních babiček a prababiček. Berlíňanky milují ruční práce a místo k dekoltům se snaží upoutat pozornost k odhaleným kotníkům. Jejich líčení je přirozené, stejně jako účesy. Berlín je ale zároveň zvyklý na všechny možné výstřelky, a tak nikoho nepřekvapí ani dámy oblečené do filmových kostýmů. Mít odbarvené vlasy, umělé nehty či image Marilyn Monroe je v Berlíně trapas. Skutečná Berlíňanka by se nikdy neoblékla od hlavy až k patě v módním butiku a raději by si ukousla ruku, než aby se navlékla do něčeho se třemi pruhy a obrovským jménem návrháře na hrudi.

Povedená je kapitola o tom, čemu se Berlíňanky vyhýbají. Pobaví vás a navíc se dozvíte řadu věcí, díky kterým si vylepšíte i svůj šatník. Kapitol o módě je tady nejvíc, ale nechybí ani informace o tom, jak Berlíňanky žijí, kam chodí nakupovat a kde shání výrobky, které jsou bio a které pochází přímo z Berlína. Pokud máte děti, zaujme vás i kapitola o berlínských maminkách. Věděli jste, že Berlíňanky kašlou na to, zda mají holčičku nebo chlapečka, protože obě pohlaví oblékají stejně? Berlín je plný starých kovových kočárků, zato nikde neuvidíte holčičku oblečenou v růžové barvě.


Pravověrní Berlíňané mají svoje značky, na které nedají dopustit. Po městě se dopravují na kolech zakoupených na bleším trhu a cool jsou restaurace, ve kterých se podávají nápoje ve sklenicích od jogurtu. Berlíňanky jsou sebevědomé, hrdé na své město a je zábavné se alespoň na chvíli přenést do jejich světa. „Berlíňanka“ poučí, pobaví a nadchne stylem, jakým je napsána.       

Autorka recenze: Veronika Černucká

Recenze: František Kalenda – Vraždy ve znamení hvězdy


Máte rádi historické detektivky či thrillery o masových vrazích? Láká vás nahlédnout do doby Karla IV. a seznámit se s jeho rodinou a přáteli? Baví vás svérázné postavičky a umíte ocenit jízlivý humor? Pak jsou „Vraždy ve znamení hvězdy“ od nadějného českého autora Františka Kalendy to pravé ořechové. Příběh vás vyděsí a zároveň polechtá vaše bránice.

František Kalenda (1990) vystudoval kulturní antropologii a v současné době přednáší na své alma mater. Do světa literatury vstoupil v roce 2011 historickým románem „Despota“. Následoval „Ordál“ a tato detektivka říznutá hororem byla navržena na Cenu Jiřího Ortena udílenou českým autorům mladším třiceti let. Letos Kalendovi vyšla pohádková detektivka pro děti „Pes, kocour a sirotek,“ kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad ve spolupráci s nakladatelstvím Meander.

Kalenda píše vtipně, s nadhledem a nebojí se sarkasmu a jízlivostí. Jeho hrdinové nejsou žádní chrabří rekové, ale obyčejní lidé z masa a kostí. Díky tomu vám budou blízcí a nebudete mít problém se s nimi ztotožnit. A je úplně jedno, zda jde o vychytralé zlodějíčky, přidrzlé prostitutky anebo Karla IV. či jeho ženu Annu Falckou. Kalenda si dělá legraci ze všeho a ze všech, a tak je úžasné sledovat, jak se jeho postavy častují rýpavými hláškami nebo pronáší moudra, díky kterým jsou „Vraždy ve znamení hvězdy“ až na hraně parodie. Co si například myslet o povzdechu jedné z postav, která odsoudí jistý názor a přirovná ho ke stejné fantasmagorii, jako je myšlenka, že by například Země obíhala kolem Slunce nebo že by lidé cestovali na Měsíc?

Kalenda se nebojí komentovat ani současnou politickou scénu a její skandály a činí to s laskavým humorem a nadhledem. Ostatně, s nadhledem a nadsázkou přistupuje i ke svým hlavním hrdinům. Ti jsou tady dva. Doktor Siegfried z Wölfersdorfu je postarší cynik otřískaný život, který ví, že nejdůležitější je dobré bydlo, nenáročná práce a dostatek jídla. Jeho postoj k životu je čistě hédonistický, a pokud nemusí, vyhýbá se čemukoliv, co zavání námahou. O své minulosti hovoří nerad a my z náznaků vydedukujeme, že má ledacos skrývat. Jako lékař je poměrně osvícený a na svou dobu nesmírně pokrokový. Vyloženě nesnáší astrology a duchovní, které považuje za šarlatány.

Jeho výměny názorů s těmito podvodníky jsou vtipné a vnitřní monology tohoto bručouna jsou čtenářsky vděčné. Druhou hlavní postavou je Siegfriedova neteř Klára, která se ve skutečnosti jmenuje Rivka a je židovského původu. Siegfried ji kdysi zachránil před rozzuřenými křesťany, ale raději nečekejte žádný patos a vděčnost. Dívka mu zazlívá, že ji vydává za katoličku a že musela strávit dospívání v klášteře, kde ji měly jeptišky vychovat k poslušnosti a pokoře. Siegfried pracuje jako dvorní lékař u samotného Karla IV., a protože má na starosti jeho těhotnou manželku Annu, chrochtá si blahem. Bohužel se v jeho životě objeví dávný spolužák, který jej donutí, aby se pustil do detektivního pátrání po vrahovi s podivnými choutkami.

Brutální vrah si cíleně vybírá církevní hodnostáře a do jejich těl vyrývá Davidovu hvězdu, symbol židovské víry. Siegfried se s nechutí pouští do pátrání, které mu znesnadňují jeho četní nepřátele i neteř Klára. Detektivní linie je poměrně originální a není lehké tipnout, jak se příběh bude vyvíjet a jak skončí. Kalenda se zajímá o historii i politiku, a tak „Vraždy ve znamení hvězdy“ fungují jako čtivá učebnice dějepisu. Román je psaný z hlediska moderního autora a moderním jazykem, takže je lehce přístupný pro všechny čtenáře bez rozdílu věku a vzdělání.

Příběh vás vtáhne do děje a vy budete mít pocit, že Siegfrieda důvěrně znáte. Díky tomu mu budete držet palce, aby vyřešil všechno, co musí, a aby se konce knihy dočkal ve zdraví. Jestli máte rádi historické detektivky, pak by tato kniha rozhodně neměla uniknout vaší pozornosti. Už proto, že František Kalenda je talent, se kterým je nutné počítat do budoucna.  

Autorka recenze: Veronika Černucká

Recenze: John Hart – Tíha nenávisti


„Tíha nenávisti“ je strhující thriller, který neodložíte, dokud nebudete na poslední stránce. Autor využil to nejlepší, co mu žánr mohl nabídnout, a díky tomu vznikl příběh s obrovským filmovým potenciálem. Kniha má šanci stát se celosvětovým trhákem a Hart má našlápnuto k hvězdné kariéře.

Američan John Hart (1965) je původním povoláním advokát, ale své práce se vzdal, když začal psát svůj literární debut, detektivku „Král lží“. V současnosti dělí svůj čas mezi práci pro firmu na Wall Street a psaní románů. Na to, jak skvěle a profesionálně píše, je až zarážející, že napsal pouze několik knih. Pravda ovšem je, že na každou novou detektivku netrpělivě čekají jak jeho fanoušci, tak literární kritici. Hartovy knihy získaly řadu ocenění, a když se pustíte do „Tíhy nenávisti“, záhy pochopíte proč.

Autorův recept na úspěch je poměrně jednoduchý. Chce to originální komplikované zápletky, spoustu záhad a vybroušený autorský styl. Hart je rázný, přímočarý, a protože jde rovnou k věci, nemáte šanci se ani na chvíli nudit. Důležitá je pro něj akce, inteligentní intriky, napětí a jiskrné dialogy. K čertu s nějakými únavnými popisy anebo pitváním lidské psýchy! Hart nezapře svou národnost a hrdě se může postavit po bok velikánů, jako jsou J. Deaver nebo J. Patterson.

„Tíha nenávisti“, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad, je brutální, děsivá, ale zároveň komplikovaná a promyšlená do nejmenších detailů. Hart umí šokovat, a tak se připravte na řadu překvapení, která jsou i tam, kde byste je rozhodně nečekali. Kniha je mišmašem thrilleru, krimi románu i klasické detektivky – hádanky. Najdete tu vodítka k řešení, ale ta jsou zaházená tunou falešných stop, takže není v lidských silách cokoliv vyřešit. Možná budete něco tušit, možná budete někoho podezírat, ale zaručuji vám, že na konci zůstanete s pusou dokořán.

Protože je autor povoláním advokát, vyžívá se v právních kličkách a intrikách vůči svým čtenářům. Tenhle chlápek bude vždy o krok před vámi, bude s vámi manipulovat a vy ho za to budete milovat. Příběh se skládá z několika linií vyprávění a zpočátku se zdá, že jednotlivé postavy spojuje pouze to, že se kdysi znaly. Ale nenechte se mýlit. Všechno souvisí se vším a je až geniální, co Hart dokázal vymyslet a sepsat tak, aby to fungovalo. První hlavní postavou je policistka Elizabeth, která čelí internímu vyšetřování kvůli něčemu, co se stalo při osvobozování unesené dívky z bohaté rodiny. Druhou hlavní postavou je bývalý elitní policista, který byl neprávem odsouzený za vraždu a který strávil třináct let ve vězení. Kromě nich tu má prominentní roli ještě psychopatický zabiják, který si podle jistého klíče vybírá své ženské oběti.

Příběh vás zavede mezi vězně, mezi policisty i mezi elitní právníky. Hart ví, o čem píše, a jeho postavy jsou tak plnokrevné, že jim uvěříte každé slovo i čin. „Tíha nenávisti“ obsahuje hned několik zápletek, a jak zjistíte, téměř každý se tu něčím provinil nebo něco skrývá. Některé pasáže jsou dojemné, některé až hororové a kniha je natřískaná dějem tak, že pomalu nebudete stíhat všechno registrovat, natož abyste se pokoušeli o nějaké dedukce. Na konci do sebe všechno zapadne jako dílky skládačky a vy překvapíte sami sebe, jaké emoce pocítíte.


„Tíha nenávisti“ je plnokrevný thriller, který má všechno, co od žánru očekáváte. Přinese vám několik hodin vzrušujícího napětí a ve svém vlastním zájmu knihu raději nečtěte, když budete doma sami. Hart píše velmi sugestivně, a tak hrozí, že se ocitnete v zabijácké Severní Karolíně, která je plná zla a nenávisti. 

Autorka recenze: Veronika Černucká

Recenze: Helena Hardenová – Příliš mnoho vítězů


Máte rádi české detektivky plné laskavého humoru? Láká vás exotický svět šlechticů anebo nadšenců do automobilových veteránů? „Příliš mnoho vítězů“ je čtivý příběh o mladé ženě, která se po návratu na rodné panství setkává nejen s rázovitými obyvateli zámku, ale také s chladnokrevnou vraždou.

Helena Hardenová (1964) pochází z Brna, kde dnes také žije. Proto děj své novinky zasadila do oblasti, kterou důvěrně zná. Hardenová je již zkušená spisovatelka a řekla bych, že určitě znáte její detektivní příběhy z Kanárských ostrovů, kde nějakou dobu pobývala a často se tam vrací i v současné době. Detektivky jí vydává brněnské nakladatelství Moba ve své edici Původní česká detektivka. Kniha „Příliš mnoho vítězů“ je netypická tím, že se odehrává na Moravě, ale myslím, že to byl od autorky skvělý tah, kterým získá další fanoušky.

Ačkoliv to nikde není řečeno, její novou detektivku si vychutnají zejména dámy. To proto, že příběh vypráví v první osobě sedmatřicetiletá Polyxena, která má na první pohled starosti obyčejné ženy. Neobyčejné je pouze to, že je movitou šlechtičnou jednoho z nejvýznamnějších českých rodů. Na začátku příběhu Polyxena žije ve Vídni, kde pracuje v umělecké galerii. Je vdaná za atraktivního muže, a protože jí bijí biologické hodiny, sní o tom, že jejich luxusním bytem zní dětský smích. Jenomže znáte to, člověk míní a ten nad námi mění. Polyxena se dozví, že manžel má milenku a dvě nemanželské děti.

Jiná by se na jejím místě zhroutila, ale ne tak Polyxena. S humorem sobě vlastním a nebývalou nadsázkou se rozhodne k návratu do Čech. Doma ji čeká milující svérázný tatínek, velký fanoušek automobilových veteránů. Stejně jako si oblíbíte optimistickou Polyxenu, zamilujete si i jejího rázovitého tatíka, který nejde pro sprosté slovo daleko. Svůj zámek Ronov řídí pevnou rukou a je zábavné sledovat jeho slovní přestřelky se správkyní panství. Čtenář již začíná tušit, kdo se stane obětí vraždy, i když na samotný zločin budete čekat poměrně dlouho.

Jinému autorovi bych to vytýkala, ale Hardenová píše tak živě, procítěně a čtivě, že by mě její příběh bavil i s absencí vraždy. Úžasné je sledovat, jak narůstá počet podezřelých, protože autorka ukazuje na každého prstem a předkládá vám jeden argument za druhým, proč právě tenhle člověk měl důvod k vraždě. Kromě vraždy se schyluje ještě k jednomu zločinu a v knize nechybí ani pěkná řádka záhad. Milovníci detektivek si rozhodně přijdou na své. Nejlepší na tom je, že provedení vraždy i její vyřešení připomíná klasické detektivky – hádanky. A tak s trochou štěstí a velkým nasazením svých šedých buněk mozkových se vám podaří zjistit, kdo a hlavně jak vraždu spáchal.


Hardenová je skvělá vypravěčka, která vás vtáhne do děje a potom s vámi manipuluje, abyste si mysleli to, co chce ona. Při čtení vás bude příjemně mrazit v zádech, možná se budete přihlouple usmívat, ale každopádně si uvědomíte, že nic není tak hrozné, aby to nešlo napravit. „Příliš mnoho vítězů“ vás pobaví a donutí přemýšlet nad zločinem, což je věc, která se povede málokteré detektivce. Na Polyxeně a jejích příbuzných a známých si vypěstujete závislost a budete stejně jako já doufat, že Hardenová napíše pokračování.    

Autorka recenze: Veronika Černucká