Audiokniha – recenze: Amor Towles – Gentleman v Moskvě

Gentleman v Moskvě je vyprávěním „bývalého člověka“ hraběte Alexandra Iljiče Rostova, kterého v roce 1922 bolševici odsoudí kvůli napsání protirevoluční básně. Po zbytek života musí být v domácím vězení v hotelu Metropol v centru Moskvy.
Název: Gentleman v Moskvě
Autor: Amor Towles
Interpret: Igor Bareš, Vladislav Beneš, Daniel Bambas
Délka: 18 hodin 38 minut
Recenze:
Kniha je směsí kratších či delších etudek a příhod hraběte v průběhu více než třiceti let, které v hotelu prožije. Setkáváme a seznamujeme se tady s jeho přáteli i nepřáteli, hosty a zaměstnanci hotelu. Někteří se v knize mihnou jen na kratičkou chvilku, zatímco jiní – holčička Nina co miluje žlutou, slavná herečka Anna či krejčová Marina, nebo později Sofie – nás příběhem budou doprovázet po spoustu let.

Po rozsudku se hrabě musí přestěhovat z luxusního hotelového apartmánu, který obýval poslední čtyři roky, do služebního kamrlíku v podkroví. Musí se také smířit s tím, že se v minutě vzdá většiny svých cenných hmotných věcí, což pro něj není vůbec lehké, totiž „od útlého věku se učíme dávat sbohem přátelům a rodině. Mnohem méně pravděpodobně nás zkušenost naučí, jak dát sbohem našemu majetku.“
Hrabě Rostov tenhle trest ale přijme nonšalantně, rozhodnut nesklonit hlavu a nepoddat se. Naopak, s hrdostí hodnou šlechtice se se svou situací vyrovná. Jak totiž říkával jeho strýc: „Pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním.“
Já jsem Gentlemana v Moskvě poslouchala jako audioknihu a mohu říct, že tohle byla přesně knížka podle mého gusta. Je psaná jazykem tak krásně noblesním a líbivým, jak se na vyprávění hraběte – džentlmena patří. Rozhodně ale nebyla vůbec příliš lyrická nebo nudná. To rozhodně ne. Právě použitý jazyk a styl této knížce dodávájí podle mě tu pravou atmosféru. Nečekejte samozřejmě akci jako v trilleru, je to spíš pomalejší a klidné vyprávění – příhody, které hrabě zažívá v hotelu, protkávané vzpomínkami na dětství a mládí, rodinu či přátele. A také jeho úvahy, měnící a vyvíjející se s přežitým časem a zkušenostmi. Ale i tak jsem se hned několikrát přistihla, že hýkám s otevřenou pusou (dvakrát z toho cestou do práce v tramvaji J) a chci vědět, co se bude dít dál.
Musím také pochválit interpretaci Igora Bareše, dokonale se k této knize hodil. A také hudbu v předělech jednotlivých kapitol.
Jediná maličkost, kterou bych snad mohla vytknout, je to, že mě na začátku kniha malinko zmátla. Několik prvních kapitol jsem totiž měla pocit, že je to spíš příběh anglického lorda než ruského hraběte, a že hotel Metropol je spíš někde na břehu londýnské Temže než naproti Kremlu. Hlavní postava mi místy přišla trochu jako směs majordoma Stevense ze Soumraku dne a Hercula Poirota, zřejmě díky zmínkám o rodinném panství a kníru J. Jakmile se ale začali ve vyprávění objevovat soudruzi, Stalin, KGB a podobně, tenhle pocit záhy pominul a zejména druhá polovina knihy už mě nenechala na pochybách.
Rozhodně ji mohu všemi deseti doporučit, jak milovníkům historických románů, tak všem, kteří milují smutně laděné příběhy se šťastným koncem.
Hodnocení: 99%

Rozhovor: S Veronikou Černuckou (nejen) o knihách

Veronika Černucká je česká autorka detektivek ve stylu Agathy Christie. Na svém kontě má již několik detektivních románů s vyšetřovatelkou Tarou, ale i povídkových knížek. Její povídky můžete číst i ve vybraných časopisech. V říjnu vyšla autorce čerstvá novinka, knížka s názvem Přichází čas pomsty. Zajímá vás, o čem je? Zeptala jsem se na to autorky samotné. A také na plno dalších zajímavých věcí.
    1.     Veroniko, o čem je Vaše nová kniha Přichází čas pomsty?
Je to klasická detektivní křížovka ve stylu Agathy Christie. Příběh se odehrává ve fiktivním městě, kde někdo začíná vraždit lidi, kteří nemají na první pohled nic společného. U obětí je nalezený vzkaz „Přichází čas pomsty“. Čtenář se dozvídá, že se někdo rozhodl pomstít dávný zločin. Je tu několik zápletek, lidé skrývají různá tajemství, a abych vás dokonale zmátla, dala jsem si záležet na falešných stopách. Tohle je příběh, ve kterém nikomu nevěřte ani slovo. A to ani mně.

2.     V knize opět zazáří chytrá vyšetřovatelka Tara. Plánujete o ní psát i další knihy?
Určitě. Tara má mé povahové vlastnosti, mluví jako já, a i když je to cynická a arogantní potvora, čtenáři si ji oblíbili, anebo si na ni alespoň zvykli. Nechtěla jsem vyloženě klaďase a ani policistu. Tara je drzá, z policie si dělá legraci, ale aspoň se nenudíte. Málokdo si pamatuje příběhy detektivek, každý si ale vybaví výstředního detektiva. Finišuji s dalším rukopisem a další jsou rozpracované. Když porovnám čísla prodejnosti u povídek bez Tary a romány s Tarou, Tara je úspěšnější. Navíc si už troufnu říct, že jsem se naučila řemeslo. Jako fejetonistka jsem měla obavy z románu, ale teď mě paradoxně baví delší plochy.

3.     Budete psát i další žánry, nebo jen detektivky?
V případě beletrie nehodlám nic měnit a budu ráda, když se budou kupovat nebo půjčovat mé detektivky. Až budu protřelá autorka, která má co říct, možná bych mohla napsat nějaké eseje o detektivkách anebo obecně o psaní. Ale to by byla odborná literatura, ne komerční záležitost. Chtěla bych umět napsat hrůzostrašný horor, ale znám své limity. Potřebuji psát o lidech, chci vymýšlet komplikované záhady a chci vám klást pasti v podobě falešných stop. Mé knihy jsou i vtipné a to, co se mi píše lehce, to jsou dialogy.
4.     Přemýšlela jste někdy nad tím, že napíšete thriller?
Nechci psát thrillery, ani krimi romány. Baví mě hádanky ve stylu klasických anglických detektivek, které jsou plné stop. Píšu proto, abych čtenáře pobavila a napálila. Když je příležitost, ptám se čtenářů, zda vyřešili nebo uhádli to a to. Největší poklona je, když mi někdo řekne, že až do konce netušil, kdo je vrahem.
5.     Všechny obálky vašich knih mají společné kvalitní fotografie a krásné modelky. Kdo vám fotografie dělá?
Obálky fotí Ladislav Pejchar. Je to můj bývalý student z gymnázia, který studuje Pedagogickou fakultu a zároveň pracuje jako fotograf. Modelky si sháníme sami a nejsou to žádné profesionálky. Na obálce knihy „Půlnoční vrah“ je Láďova přítelkyně Mercedes Ingrišová. Výjimkou je kniha „Poslední modlitba“, kde je Taťána Makarenko. To je jediná slavná tvář. O Vánocích budeme fotit obálku k další knize, na ní bude dcera mé bývalé kolegyně. Pokud bude mít Moba zájem o další rukopisy, pro další knihu jsem vytipovala Láďovu mladší sestru. Jen to ještě neví 🙂

      6.     Jak vlastně vzniká taková obálka ke knížce? Kdo ji navrhuje? Vy, nebo nakladatel?
Já dodávám fotky a název, ale do ničeho jiného nemůžu mluvit. Láďa dopředu ví, jakou bych měla představu, ale zbytek si udělá podle svého, v tom se na něj můžu plně spolehnout. Nejatraktivnější jsou detaily s obličejem krásné dívky, tak v tom budeme pokračovat. Modelka má k dispozici kadeřnici, vizážistku, a co se týče barev oblečení, řídí se pokyny. Knihy vychází v edici Původní česká detektivka, takže zelený kabátek je pevně daný. Na Láďovi je, aby fotka barevně ladila s barvami na obálce. Anotaci na konci knihy si vymýšlím sama.
     7.    A ještě poslední otázka k obálce. Jak se přihodí, že modelka pózuje na knižní obálku? To není běžné, že?
Jestli myslíte Taťánu Makarenko, tak tu jsem oslovila, zda by to nechtěla zkusit. Táňa je z Teplic a já ji učila češtinu, když byla v septimě. Nečekala jsem, že bude souhlasit, ale šla do toho a doufám, že si focení užila. Fotila se v Praze, fotil ji známý fotograf Petr Kozlík a k dispozici měla celý tým. Velmi si toho vážím.
8.     Vy ale nepíšete jen knížky… je pravda, že píšete povídky pro časopisy a noviny? Kde všude mohou čtenáři najít vaše práce?
Po narození Kačenky jsem žurnalistiku a publicistiku hodně omezila. Hezky se mi rozjela stránka na FB, takže funguji jako blogerka. Píši recenze o knihách, doporučuji knihy a jsem ráda, že jsem svým vlastním pánem. I když píšete do měsíčníku, stejně máte dané termíny a musíte je dodržet. Současný stav mi naprosto vyhovuje. Píši romány s Tarou, píši recenze na detektivky a fotím se s knihami, které mě zaujaly. Mezi mé fanoušky patří mnoho žen na rodičovské dovolené, proto se věnuji i knihám pro děti. Pořádám hodně soutěží, a co si budeme povídat, o ně je největší zájem. Samozřejmě, že tu najdete i ukázky z mých knížek, ale nechci nikoho unavovat hláškami o tom, jak probíhá pracovní proces. Probíhá tak, že píšu, když dcera konečně přestane řvát:-)
9. Na závěr se zeptám, kdy se mohou čtenáři těšit na nějakou Vaši další knihu?Předpokládám, že příští rok. Kdyby mi detektivky vycházely jednou ročně, byl by to ideální stav. To vám ale nikdo nezaručí. Dneska jsou i zavedení autoři rádi, když jim někdo vydá knihu. Já se pořád považuji za začínající autorku a vím, že musím kmitat, aby se o mně čtenáři dozvěděli. I proto beseduji se čtenáři, jezdím na autorská čtení a autogramiády. Další příběh se točí kolem slavné spisovatelky červené knihovny, kterou všichni nenávidí. Když se dotyčná rozhodne změnit svou závěť, dojde k vraždě. Další vraždy budou následovat a Tara bude mít plné ruce práce. Věřím, že tenhle román pobaví všechny knihomoly. Zároveň bych ale nechtěla vydávat více knih ročně, to si nyní se dvěma malými dětmi neumím představit.
Veroniko, já Vám moc děkuji za rozhovor a přeji plno nápadů na další příběhy. A samozřejmě také spoustu nadšených čtenářů. 🙂
Fotografie: Ladislav Pejchar


Zpříjemněte si s dětmi čekání na Ježíška čtením krásných knížek o Vánocích – poradíme vám po jakých sáhnout

Blíží se nám čas adventní a s tím i těšení se našich dětiček na Ježíška. I když ty moje už se těší od letních prázdnin. Dopis Ježíškovi máme jistě již odeslaný, adventní kalendář nachystaný, pracujeme na výzdobě našich domovů a pečení cukroví, ale abychom tento čas těšení našim dětem přece jen ukrátili a sami si trochu odpočinuli od shonu, můžeme si otevřít knížku ke společnému čtení.  Abychom si tento kouzelný čas užili opravdu stylově, nachystala jsem výběr knížek, které s Vánocemi souvisí.

Nahlédla jsem na internetové stránky nakladatelů a prodejců knih a nakonec jsem se vydala i „do terénu“ a navštívila knihkupectví, abych to omrkla trochu víc zblízka. Zaměřila jsem se na nově vycházející knížky, ale určitě zmíním i ty, co nejsou úplně horkou novinkou, a bude jen na Vás, čemu nakonec dáte přednost. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že je opravdu z čeho vybírat.
Na začátek bych zmínila něco pro ty nejmenší, kteří mají teprve první zkušenosti s knížkami. Mezi leporely na Vás určitě vykouknou evergreeny v podobě příběhů s Krtečkem (Krtek o Vánocích, Krtek v zimě, Krtek a Sněhulák). Já bych ale ráda upozornila na novou knížku Narodil se Ježíšek“z nakladatelství Fragment, která vypráví vánoční příběh doprovázený úryvky z nejznámějších českých koled. Knížka je krásně ilustrovaná, děti ocení i spoustu otvíracích okének s překvapením.
Pro předškolní děti je v nabídce několik publikací, které se nejen čtou, ale také se s nimi tvoří. Letošní novinkou je knížka ilustrátorky Venduly Hegerové „Než přijde Ježíšek“ s množstvím hravých aktivit a úkolů. Nechybí voňavé recepty a jednoduché povídání o vánočních zvycích. Máme doma několik dětských knížek s obrázky téhle kreslířky a obrázky jsou moc hezké. Podobnou publikací je knížka „Čekání na Vánoce“ od jiné ilustrátorky Andrei Popprové, se kterou jsem před pár lety tvořila já se svými dětmi.

Stejný název „Čekání na Vánoce“ má i nová knížka z nakladatelství Portál, jejímž autorem je Marek Kita, polský teolog. Tato knížka už je vhodná spíše pro děti mladšího školního věku, je bohatě ilustrovaná a v krátkých textech provádí děti nejen adventní dobou, ale vlastně i celou biblickou tradicí.
A vánoční příběh přináší i knížka Terezie Radoměřské „Vánoce pro kočku“.Tři děti stavějí s tatínkem po celý prosinec betlém, každý večer přidají kousek – oblohu, figurku, hvězdu. A za to jim pak betlémská Kočka vypráví jeden příběh: O volkovi, oslíkovi, andělíčcích a cukroví, o tom, proč milujeme koledy nebo co o Vánocích večeřeli Maria s Josefem, o hvězdě vlasatici i o třech králích, o koni, slonu a velbloudovi, kteří ke třem králům původně vůbec nepatřili. Také o tom, jak se ovečka spřátelila s vlkem, proč vlastně slavíme Vánoce v zimě a nejraději na sněhu, jak se stalo, že s Mikulášem chodí i čert, proč slavík zpívá nejkrásněji v noci a jak to, že jmelí roste na stromech.
Pokud si rádi čtete o zvířátkách, neodpustím si nepřipomenout knížku Chumelení“od autora Příběhů včelích medvídků, Jiřího Kahouna. Zvířecí děti se totiž těší na Vánoce úplně stejně jako ty lidské a jak prožívají své těšení na Ježíška, se dočtete v této knížce.
Hned několik vánočních knížek napsala Zuzana Pospíšilová. „Vánočnípohádkyzahrnují dvacet originálních zimních příběhů o tom, jak prožívají vánoční období kapři, veverky nebo sněhové vločky, co dělají dárky pod stromečkem, než je děti rozbalí, a také o tom, že se Vánoce jednou málem ztratily…
Kromě Vánočních pohádek, vyšly např. ještě „Nové vánoční pohádky“ nebo „Andílkovo vánoční putování“.  
I známá česká autorka dětských knížek Daniela Krolupperovávydala v loňském roce zimní příběh. Je o sněhové vločce, která neposlechla maminku, a obrovský vichr ji odfoukl daleko od domova. Co všechno prožije, než se dostane zpět, vypráví „Polárnípohádka“. Vychází v edici První čtení, to nic není u nakladatelství Portál.

Velice sympatická je mi knížka Barbory Vajsejtlové s příznačným názvem Vánoce za dveřmi“. Jenda a Terezka prožívají předvánoční čas různými činnostmi – pečou perníčky, bobují, píšou Ježíškovi, vypraví se na vánoční trhy, půjdou pro jmelí a vůbec se nenudí.
A abych nezapomněla na starší děti, objevila jsem na pultech knihkupectví také tyto tituly: „Vánoční překvapení od Daisy Bellové, „Kocour, který zachránil Vánoce“ od Sheily Nortonové a Zachránídoktor Proktor Vánoce? od Jo Nesboa.
Už teď je mi líto knížek, které jsem nezmínila. Měla jsem jich v ruce opravdu spoustu. Myslím, že si každý vybere dle svého vkusu. A něco Vám prozradím. S prázdnou jsem neodešla.
Text a fotografie: Jana Hlinecká

Dědictví – kniha, která zacloumá city a srdce rozerve na kusy

Znáte Evu Tvrdou? Ne? Tak to nejste sami! Já už ji znám, ale jen díky tomu, že jsem měla tu čest, setkat se s ní osobně na stánku jejího vlastního nakladatelství Littera Silesia, a to na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodu. Kolem jejích knih jsem několikrát prošla a přitahovaly mě čím dál víc. Autorka, která seděla ve svém stánku, si toho patrně všimla a když jsem šla okolo asi potřetí a konečně jsem se na chvíli zastavila, abych na knížky nahlédla více, oslovila mě.

Název: Dědictví
Autor: Eva Tvrdá
Nakladatelství: Littera Silesia
Počet stran: 152
Rok: 2018 (4. vydání)
Recenze:
Jak mé setkání s autorkou dopadlo, to už asi tušíte. Koupila jsem si od ní knížku Dědictví, která je spolu s dalším titulem – Pandořinou skříňkou řazena do souboru Slezské století. Dědictví je ale zařazeno i do dalšího souboru, s názvem Slezská trilogie. Do té vedle něj patří ještě knihy Třešňovou alejí a Okna do pokoje.
Upřímně řečeno, kdybych autorku navštívila o něco dříve, určitě bych si vybrala rovnou celý soubor. Alespoň jeden. Jenže ve chvíli, kdy jsem se u ní zastavila, už jsem měla narvané tři tašky a i peněženka nahlas bědovala. A tak jsem odešla jen s Dědictvím. A je to opravdu velká škoda. Dlouho jsem totiž nečetla knihu, která by mi tolik rozervala srdce a donutila přemýšlet nad lidskými osudy.
Hlavní hrdinkou knihy je Agnes. Mladá žena, kterou poprvé potkáváme ve třicátých letech dvacátého století, kdy se má vdávat. Brát si má Karla, jehož rodiče vlastní menší statek. Agnes byla do Karla zamilovaná, ale sňatku se bála. Tušila, že život s dalšími lidmi pod cizí střechou nebude jednoduchý. 
Po svatbě se nastěhovala do svého nového domova. Tchyně i švagr jí dávali nepokrytě najevo, že jim není po chuti a že se jim nelíbí, jak dokáže jejich příkazům vzdorovat. Agnes byla silná a pracovitá žena a dobře věděla, že jednoho dne bude paní v tomto domě ona. Ani tchyně, která stárne, ani švagr Johan, který je pouhým mladším bratrem. Dědit bude Karel.
Život na vesnici na Hlučínsku, jak byla tato slezská část za první republiky nazývána, nebyl nijak jednoduchý. Většina obyvatel po staletí patřila k německému národu a vytvořením republiky v roce 1918 se z nich pojednou měli stát Češi. Mnoho z nich česky vůbec neumělo a politické machinace příliš nechápalo. Když se v Německu začal dostávat k moci Hitler, mnoho z těchto lidí se v něm zhlédlo. Viděli v něm naději na opětovné připojení k Německu a na lepší život. Jedním z těchto nadějeplných lidí byl i Johan. Příchod Německých vojáků však nepřinesl kýženou naději, nýbrž válku a zkázu.
Ač jsem toho o válce přečetla již hodně, tento příběh byl velmi silný a netradiční především místem, kde se odehrával. Jeho obyvatelé totiž nemluvili česky, ale zároveň nepatřili k Hitlerovu Německu. Ať chtěli, nebo ne, museli muži odejít bojovat za vojska SS a o to více se pak báli Ruska a jeho pomsty, která dopadla nejen na přeživší vojáky, ale především rodiny. Nenávist se pak s obyvateli Hlučínska táhla ještě dlouhá desetiletí.
Autorka v první části vypráví příběh zmíněné Agnes. Ve druhé, kratší části, pak předkládá čtenáři několik krátkých kapitol, jakýchsi samostatně stojících povídek, kde představuje osudy dalších obyvatel z Hlučínska. Nejprve jsem se obávala, že už se nedozvím nic o lidech z prvního příběhu, ale i na ty se dostalo a celá kniha se uzavřela. 
Ač běžně povídky nemusím, tyto krátké slohové útvary byly tak bravurně napsané, že se nad tím tají dech. Autorka dokázala na pár stranách vystihnout to nejpodstatnější a nejsilnější z osudů lidí, že mě totálně rozebrala. Ještě dobré dvě hodiny po dočtení mi běžely tyto osudy hlavou a nemohla jsem spát. V tu chvíli jsem si říkala, že se mám naprosto dokonale. Můj život je neuvěřitelně krásný. Jsem ráda za to, v jaké době a na jakém místě žiji.
Dědictví je sice tenká publikace o 152 stranách, ve skutečnosti však obsahuje tak silné příběhy a osudy, že máte po přečtení pocit, jako byste přečetli šestisetstránkovou bichli. Jste absolutně vyčerpaní a zničení.
Dědictví rozhodně doporučuji k přečtení, protože vám otevře oči. Nebudete chápat, budete se bát, nebudete moc dýchat a budete plakat. Dědictví by se mělo číst povinně na středních školách. Pak by si mladí lidé více vážili toho, co mají.
Hodnocení: 100%
Knihu Dědictví zakoupíte za zvýhodněnou cenu na Booktook.cz.
Text a foto: Sabina Huřťáková

Minirecenze 2 v 1: Falešný román a Falešný sňatek – Magdaléna Mintová


Když se v minulém roce na pultech knihkupectví objevila novinka Knižního klubu od této mladé autorky pod názvem Falešný román, zalíbila se mi především obálka v pastelových barvách. Anotace slibovala celkem vtipnou zápletku, a tak jsem si ji zařadila na seznam knih k přečtení. Než se rok s rokem sešel, vyšlo pokračování Falešný sňatek.

Obě knížky jsem tedy nakonec měla možnost přečíst hned po sobě. A jsem tomu ráda, protože dle mého první část končí přímo uprostřed rozehraného děje, což by mě asi dost rozladilo, kdybych neměla po ruce pokračování. Doporučuji tedy s tímto počítat. A proto jsem se rozhodla i tuto minirecenzi napsat dohromady.


Emě Studené, hlavní postavě bude brzy 30 let, je svobodná bez stálé známosti, nepracuje, stále bydlí v domě svého otce a užívá si komfortu a jeho peněz. A plánuje, že napíše román. Zatím o tom ale spíše mluví. Aby to působilo dostatečně věrohodně, koupí si dokonce v jednom vetešnictví starý psací stroj. Rodičům pomalu dochází trpělivost. A když otec zjistí, že Ema vlastně psaní románu jen předstírá, pohár trpělivosti definitivně přeteče. Přestěhuje Emu do jejího vlastního bytu včetně jejího rozsáhlého šatníku a botníku, zaplatí první nájem a dál už se Ema musí postarat sama. Jak z toho ven? Ema se rozhodne, že si musí najít bohatého manžela, který se o ni postará, tak jako to dělal doposud táta. Jak to s plánovaným sňatkem dopadne, to už je předmětem pokračování v románu Falešný sňatek.

Když jsem knížku Falešný román začala číst, skoro jsem byla v pokušení ji po pár stránkách odložit. Ale než jsem tak stihla učinit, začalo mě zajímat, jak se Ema s nastalou situací vypořádá. K Emě, která mi zpočátku přišla naprosto příšerná, jsem si postupně našla cestu. Falešný sňatek jsem už četla jedním dechem. Přesto jsem měla chvílemi pocit, že čtu knížky pro náctileté. Těžko se mi věřil věk hrdinky, která na mě působila mladším dojmem minimálně tak o 10 let. Z anotace jsem si také slibovala, že půjde o humorné čtení, ale za břicho jsem se rozhodně nepopadala, spíše jsem se místy lehce usmívala. Myslím, že si obě knížky své čtenáře najdou. Já sama budu zvědavá, jak se bude eventuální další tvorba Magdalény Mintové vyvíjet.

Hodnocení: 75 %

Text a fotografie: Jana Hlinecká