Beseda s Alenou Mornštajnovou v Českém Krumově


Včerejší večer pro mě byl po dlouhé době opravdu hodnotný a inspirativní. Měla jsem totiž možnost osobně se setkat s jednou z našich nejlepších současných autorek – spisovatelkou Alenou Mornštajnovou.  Místem setkání byla kavárna Egon Schiele Art Centrum ve středu našeho krásného jihočeského města Českého Krumlova. Beseda a autorské čtení se konalo mezi 18. a 20. hodinou a bylo prostě báječné!

Prostředí této kavárny k besedě o knihách přímo vyzývá. Všude jsou křesílka a gaučíky v retro stylu,

lampičky, skřínky a knihovny taktéž. Na každém stolku místo nápojového lístku leží ohmataná a očtená stará kniha. Bohužel jsem název té, která ležela na našem stolku, stihla zapomenout…  Každopádně jsem si objednala bezkofeinové kapučíno a džus, a už jsem se soustředila na autorku.



Alena Mornštajnová se nám nejprve představila a zeširoka povyprávěla, kdy a jak začala psát. Překvapivé je, že se to dělo již kolem jejích 35 let, kdy byla nejen překladatelkou z angličtiny, ale i plně zaměstnanou maminkou. I tak si po chvílích našla čas a psala. Psala svou první knihu Slepá mapa, ke které ji inspirovala stará paní, již jednou potkala ve vlaku a která jí za společnou cestu stihla povyprávět celý životní příběh.

Kniha Slepá mapa však byla dopsána až mnohem později. Autorka na ní pracovala téměř deset let. Její děti mezitím dospěly a ona začala zjišťovat, jak knihu vydat. Troufla si oslovit nakladatelství Host a vyšlo to. Slepá mapa vyšla v roce 2013 a od té doby se jméno Aleny Mornštajnové objevuje na českém knižním trhu mnohem častěji.

Paní Morštajnová čtenářům krátce představila všechny své knihy, které dosud vyšly u nakladatelství Host. Tedy zmíněnou Slepou mapu, Hotýlek a konečně i poslední, nejznámější a oceněný román – Hana. O Haně se autorka rozpovídala mnohem obsáhleji. Posluchači se dozvěděli, jak vlastně vznikl nápad knihu napsat, že velkou inspirací byla autorčina babička, která onemocněla tyfem během velké tyfové epidemie ve Valašském Meziříčí  a stala se tak předobrazem Hany, ale i o tom, že tato kniha původně vůbec neměla být o Holocaustu. Hana měla být především příběhem Valašského Meziříčí, tedy města, ze kterého autorka pochází. Když se však seznamovala s jeho dějinami blíže, zjistila, že židovskou otázku nelze jen tak opominout. A tak se o to začínala zajímat více. Objevila Helerovi a jejich dvě dcery, jejichž jména pak dala hlavním hrdinkám své knihy, ale také objevila spoustu nových informací o židovské obci, o ukrývání židovských uprchlíků z Polska a mnoho dalšího.

Výrazy paní Mornštajnové když něco vypráví, hovoří za všechno. Je to neuvěřitelná krásná žena plná energie. 🙂

 

Při čtení Hany…


Psát o všem, co jsem se včera dozvěděla, by vydalo na několik článků a navíc to není smyslem mé reportáže. Ostatně, kdybyste pak šli na nějakou autorčinu besedu, všechno už byste věděli a byli byste ochuzeni o ty intenzivní dojmy, které jsem si měla možnost přinést já.

Jelikož jsem majitelkou dvou e-booků (Hany a Slepé mapy), doufala jsem, že si budu moci na místě zakoupit některou autorčinu knihu v hmotné podobě a nechat si ji podepsat. Tady jsem bohužel narazila. Beseda totiž byla naplánována během měsíčního pobytu Aleny Mornštajnovév Českém Krumlově a tak nebyla ohlášená v médiích nijak moc dopředu. Informace snad běžela jen na facebooku, ze kterého jsem se o ní dozvěděla i já. Proto bylo toto setkání spíše komorního rázu. Přišlo kolem dvaceti lidí a knížky ke koupi bohužel nebyly. Autorka však vyšla vstříc každému. Protože bude v Krumlově ještě týden, nabídla nám, ať si knížky koupíme v místním knihkupectví a ona nám je podepíše dodatečně. Zítra si tedy pojedu pro vlastní hmotnou podepsanou Hanu, a i když už jsem ji četla, moc se na ni těším.

To, že byla beseda nakonec téměř v kruhu rodinném, vůbec nebylo na škodu. Naopak!  Bylo dobře vidět i slyšet a na závěr jsme měli možnost se s autorkou osobně pozdravit a popovídat, popř. vyfotit, jako jsem to udělala nadšeně já.


Beseda i autorské čtení (paní Mornštajnová četla kousek z Hany) se mi moc líbil. Pokud budu mít možnost, ráda se zase nějakého podobného setkání s autorkou zúčastním. Je to velmi sympatická, příjemná, ale i hrdá žena. (V tom nejlepším slova smyslu.) Mimo jiné, paní Mornštajnová má smysl pro humor a umí si udělat legraci i sama ze sebe, čímž má u mě další velké plus. J

Pokud jste zatím od autorky nic nečetli, vřele doporučuji právě Hanu, kterou mám již přečtenou, ale i Slepou mapu, kterou právě čtu.

A mimochodem – víte o tom, že Alena Morštajnová napsala také knížku pro děti? Vyšla v nakladatelství Albatros a jmenuje se Strašidýlko Stráša. J

Vaše Sabi!

Rozhovor s Barborou Dvoreckou pro VašeLiteratura.cz

Barbora Dvorecká je česká autorka povídek, žijící na Šumavě.  Dosud vydala dvě povídkové knihy Doteky života a Ozvěny života, které vyšly v nakladatelství Klika (recenzi na ně si můžete přečíst ZDE). Na svém kontě má ještě několik publikovaných povídek. Je šťastnou chovatelkou smečky krásných psů a dvou koní. Každý den stíhá obrovské množství práce a ještě do toho stíhá číst a psát. A tak jsem neodolala a vyzpovídala ji, jak to všechno vlastně zvládá.

Dnes žijete na Šumavě. Odkud ale pocházíte? Jste šumavská rodačka?
Natrvalo jsem na Šumavu přišla až jako dospělá za prací, ale mám ji prochozenou coby „vlk samotář“ (jen já a pes) už od mládí. A jsem šťastná, že mi je dopřáno tu žít. 
Kdy se začal budovat váš vztah ke zvířatům? Měli jste je doma, už když jste byla malá? 
Myslím, že s opravdovým vztahem ke zvířatům se člověk musí narodit, ale určitě mělo vliv i to, že oba rodiče pracovali v zemědělství, takže jsem se mezi zvířaty pohybovala skutečně už odmalička.
Váš vztah ke zvířatům je vidět z vašich příběhů, ale i ze smečky psů kolem vás. Prozraďte čtenářům, kolik pejsků teď máte a jaké? Jsou mezi nimi nějací zachránění „adopťáčci“?
V současnosti máme jednoho malého nalezence a tři rhodéské ridgebacky. Jednoho z nich jsme adoptovali teprve nedávno, vyprávění o něm bude v další knížce. Je to další příběh lidské nezodpovědnosti a lhostejnosti, a i když dělá obrovské pokroky, potrvá ještě dlouho, než napravíme všechno, čím mu bylo ublíženo.
Pokračování čtěte na stránkách VašeLiteratura.cz – odkaz ZDE.

Recenze: Sharon J. Bolton – Temné říční proudy

Lacey Flintová je zpět! Oblíbená problematická policistka, která se nebojí riskovat vlastní život pro záchranu veřejnosti se vrací na stránkách nejnovějšího románu Sharon J. Bolton – Temné říční proudy. Tentokrát čelí nebezpečí, které číhá v blízkosti řeky. Jak je možné, že právě Lacey, která tajně plave v Temži každý den, našla podivně zabalenou mrtvolu u starého mola? Kdo jí dává na hausbót plastové lodičky? A kdo je tajemná Thessa, se kterou se pomaličku začíná přátelit?

Nakladatelství: Domino
Počet stran: 496
Rok: 2018

Recenze:
Již počtvrté se autorka vrátila ke své hlavní postavě – Lacey Flintové. Mladé policistce, která nemá právě růžovou minulost a vzpomínky ji připravují o klid i spánek. A nepomáhají tomu ani složité případy, které Lacey vyřešila v předchozích dílech. Nyní se s ní setkáváme jako se ženou smířenou s osudem. Lacey se rozhodla konečně si pořídit domov a zakoupila si hausbót na břehu Temže. Pozici detektiva vyměnila za uniformu konstábla, a pevninu vyměnila za loď brázdící Temži a stíhající zločince i pašeráky. 
Když Lacey jednoho dne plave v Temži, stejnou trasou jako obvykle, upoutá ji neobvyklý pohyb poblíž starého mola. Doplave tam a zjistí, že se za kameny zachytila mrtvola. Zavolá kolegy a pustí se do výlovu a odhalování totožnosti. To, co se zpočátku zdá jako denní rutina se však vyvine ve složitý případ. Mnohem složitější, než jaký kdy řešila.
Aby toho nebylo málo, kdosi jí zanechává na hausbótu podivné pozdravy – plastové lodičky, srdíčka i říční kraby. Vedle tohoto případu sledujeme i mnohem více než v dřívějších dílech životy policistů kolem Lacey. Sledujeme Danu Tullochovou, jak se rozhodne splnit si sen, Marka, kterého Lacey tajně miluje, jak pokračuje v tajné akci a konečně i Lacey, která zase odhalí trochu více ze svého soukromí.
Bolton dokázala opět že je Spisovatelka s velkým „S“. Do děje vtáhne čtenáře od prvních stránek a udržuje ho v napětí až do samého závěru. I když jsem v tomto románu neměla vůbec možnost pátrat spolu s Lacey po vrahovi, přece jen jsem si s tím lámala hlavu. Ale až téměř na konec. Protože až hodně za polovinou knihy začala autorka odhalovat více a také začala více prozrazovat, jak je celý děj propojený. I když vám pak hodně věcí dojde, skutečného vraha asi odhalí jen málokdo.
Postavy byly opět bravurně vykresleny, i když vrah byl tentokrát ukryt tak, že jsme o něm nevěděli vůbec nic. Psychologie hlavních postav už byla jakousi rutinou, proto se s tím autorka také tolik nezabývala. Počítala s tím, že Lacey, Danu i Marka už známe z předchozích dílů. Z toho důvodu bych také nedoporučovala čtenářům číst knihu Temné říční proudy samostatně. Určitě by bylo dobré přečíst alespoň první díl – Už mě vidíš?, aby čtenář pochopil minulost Lacey. Jinak mu spoustu narážek od jedné z postav bude nepochopitelných.
Sharon J. Bolton mám jako autorku velmi ráda. Mezi autory thrillerů je mou nejoblíbenější. Jelikož mi nechybí zatím žádná její v češtině vydaná kniha, Temné říční proudy bych si rozhodně pořídila. Díky nové spolupráci s nakladatelstvím Domino jsem však měla možnost číst ji ještě dříve, než se objeví na pultech knihkupectví, jako novinářský recenzní výtisk. Za to nakladatelství Domino moc děkuji. 
Temné říční proudy mají vše, co má dobrý thriller mít – napětí, zajímavou těžko řešitelnou zápletku a na vrch legendu o mořské panně, která se zjevuje lidem na Temži. U tohoto románu mě mrazilo v zádech a konec jsem přečetla jedním dechem. Během druhé poloviny už jsem nebyla schopna knihu odložit a přečetla ji na jeden zátah.
Zdá se, že tento díl by mohl být závěrečný z celé série, přesto cítím, že si u hlavních postav autorka nechala ještě dvířka otevřená. Osobně doufám, že tímto to ještě všechno neskončilo, protože Lacey i Marka mám moc ráda, stejně jako Danu a chtěla bych vědět, jak se jejich životy a vztahy budou vyvíjet dál. 
Temné říční proudy rozhodně doporučím všem milovníkům dobrých thrillerů. Ostatně doporučím celou sérii s Lacey Flintovou! Sharon J. Bolton opět dokázala, že patří mezi ty nejlepší autory thrillerů!
Hodnocení: 92%
Knihu Temné říční proudy koupíte na stranách nakladatelství Domino.

Tereza Barvíková – Až uvěříš: Svět láskohledačů

Krásný den!
Dnes mám pro vás trochu jiný článek… Není o knize, která vyšla, ale která se teprve připravuje ke svému zrození. Aby mohla přijít na svět a dělat radost vám – čtenářům, je třeba ještě hodně podpory. Knížka je napsaná, obálka nachystaná a že vypadá krásně a lákavě, to jistě vidíte sami. Autorkou je Tereza Barvíková, mladá studentka, která dala podobu nejen této fatasy, ale i básním, které můžete číst na jejím facebookovém profilu Tereza Barvíková – autorka.

O čem je kniha Až uvěříš: Svět láskohledačů? To popisuje autorka na stránkách Startovače takto:
Nesmělá patnáctiletá dívka Mariana žije jen se svojí matkou. Otec je opustil, když byla malá a přesto je pouze s matkou spokojená. Má nejlepší kamarádku, prvního přítele a spoustu dobrých přátel její mladé matky. Její pohled na svět se však změní, když se u nich v kuchyni z ničeho nic objeví malé modré stvoření. Tvrdí, že se jmenuje Anairam a je Marianin láskohledač. Láskohledači jsou totiž kouzelní tvorové z jiné dimenze, jejichž úkolem je svést spřízněné duše dohromady. Každý člověk má takového svého vlastního skřítka, ale jen málokdo ho může vidět. Co však Mariana dlouho neví, je fakt, že existují také pohlcovači – tvorové, hmota, či energie, která vysává štěstí a radost a loví láskohledače. Doposud do dimenze lidí nemohli, ale nyní se všechno mění. Díky tomu začínají být lidé nenávistivější, vzteklejší a lásky ubývá. Společně se snaží přijít na způsob, jak vzít Marianu do světa láskohledačů. Právě ve chvíli Marianiny návštěvy ale dojde ke katastrofě a nikdo neví, co přesně se stalo. Jediné jisté je, že zlo začíná ovládat svět. V Anairamově světě ale neexistují pouze láskohledači a pohlcovači, mimo jiné tvory se v něm pohybují také gejzírové vílystříbrní vlciyettiovédraci, apod.

Více o knížce, včetně ukázky si můžete přečíst na stránkách zmíněného Startovače. Někdo možná netuší, ale někdo už tento projekt jistě zná. Jedná se o stránku, kde se mohou přihlásit různé projekty, nejen knihy, a jejich autoři tímto žádají své budoucí čtenáře/posluchače/uživatele o finanční podporu.
Všichni jistě víme, že vydat knihu není právě levná záležitost. A pokud je autor neznámý, nebo nevydal dostatek hodně známých a prodávaných knih, nemá šanci chytit se u komerčních nakladatelů. Startovač je jednou z možností, jak mohou autoři realizovat své sny a knížku vydat – samozřejmě s Vaší podporou!
Tereza Barvíková má svůj projekt velmi dobře promyšlený a vypracovaný. Za to, že jej finančně podpoříte, dostanete hodnotné dárky – e-book, knihu, hrníček, tričko, nebo třeba i zážitkovou jízdu ve sportovním autě.
Osobně se mi nápad na knihu velice líbí a i když čtu fantasy jen občas, většinou dávám přednost právě českým autorům. A toto je jedna z knih, které bych si opravdu ráda přečetla. Posílám proto svůj finanční příspěvek a žádám tímto jménem autorky i vás – podpořte dobrou věc. Pomozte mladé autorce splnit si svůj spisovatelský sen a vydat její knihu. Každá korunka se počítá! 🙂

O autorce:


Kdo jsem? Jsem přítelkyně, dcera, sestra, kamarádka, panička dvou úžasných psů, studentka geologie a spousta dalšího a ráda bych byla také spisovatelkou. Je mi dvacet tři let a pocházím ze Zlína. Pokud máte rádi poezii, můžete se podívat na můj facebookový profil Tereza Barvíková – autorka. V sekci fotografií mám v albu Básně svoji ne příliš obsáhlou tvorbu. 

Instagram: terezabarvikova

Levné knihy – na co mám zálusk?

Krásný den!
Vím, že nedávno byl Svět knihy, ze kterého jsem si neplánovaně přivezla hromadu knih a mám z ní přečtenou zatím jen jednu knihu. Vím, že další třikrát taková hromada tu čeká na přečtení a že jsem říkala, že omezím i recenzáky, abych to začala trochu učítat. A ano, vím, že mě čeká beseda s Alenou Morštajnovou, na které si hodlám koupit alespoň jednu její knížku, kterou si chci nechat podepsat. Ale když nenakoupím v Levných knihách teď, když to tam aktuálně mají, může se stát, že některé kousky už pak prostě neseženu, že? 
A tak jsem si pro vás připravila seznam knih, na které mám zálusk a pokud se mi podaří jeden den utrhnout od dětí a muže a vyrazit do Budějovic, tak si je předpokládám nakoupím – skoro všechny.

V první řadě mám zálusk na další díly ze série thrillerů od Chrise Cartera, kde je v hlavní roli geniální detektiv Robert Hunter. Tohle jsou opravdu špičkově napsané thrillery a jak knižní série tohoto žánru příliš neshromažďuji, tady udělám výjimku a chci je všechny. Však jeden stojí 79.- a to je prostě hodně v pohodě…
Další knížka, která mě hodně zaujala je Umění v krvi, kde hlavní postavou je Sherlock Holmes. Tady samozřejmě narážím na otázky – jaká kniha bude? Bude vůbec pro mě? Je to vůbec ještě Holmes, když knihu napsala Bonnie McBirdová a ne sir Arthur Conan Doyle?
Odpovědi samozřejmě nezjistím, pokud si knížku nepřečtu. A vlastně ani nevím, zda jsem, nebo nejsem příznivcem Sherlockových příběhů z pera různých nových autorů… Takže si knížku pořídím, přečtu, no a pak vám dám vědět. 🙂
100 dní štěstí je kniha, na kterou mám zálusk už pěkně dlouho. Viděla jsem ji už u tolika blogerů a stále jsem odolávala. Jenže, teď je v LK a navíc – slunná Itálie… Bože, hned bych tam jela na dovolenku…
Následuje série o Provenci z pera oblíbeného autora Petera Mayleho. Asi ji nemusím představovat dvakrát, jistě ji znáte. Já mám zatím Rok v Provenci jako audioknihu a celkem se mi líbila, i když mi nesedl styl vyprávění, který byl dosti zdlouhavý. zrovna u tohoto typu literatury bych řekla, že lepší bude si knížky přečíst. A jelikož mají nyní celou sérii v nových obálkách… Asi není třeba nic dodávat, že? 
A poslední kousek, který jsem vybrala, mám opět v merku již pěkně dlouho. A pravděpodobně si knížku opět nekoupím a odsunu ji na „příště“. Záleží na tom, kolik vydělám peněz. 🙂 Sophiina volba je známý příběh od Williama Styrona a především je to opět klasická literatura. A protože tu mám klasiky hodně a to především hodně nepřečtené, asi i tato kniha počká. Přece jen, klasiku vydají ještě mnohokrát. Ale když zbudou korunky, poputuje ke mně také.
Tak co říkáte na můj výběr? Máte něco pěkného vyhlídnuto vy? Jsem sice zvědavá a těším se na vaše komentáře, ale nejsem si jistá, jestli je vůbec chci číst. 😮 Až mi totiž napíšete, co jste v LK v poslední době koupili vy, nebo na co se chytáte, přihodím na seznam další kousky. A to už fakt nevím, kdy přečtu. Já, která si zakládala na tom, abych tu měla maximálně dvacet nepřečtených knih i s recenzáky. 😀
Vaše Sabi!

Recenze: Petra Dvořáková – Dědina

Petra Dvořáková mě uchvátila už knihou Sítě, kterou jsem četla minulý rok. Proto když jsem zahlédla na pultech novinku Dědina, neváhala jsem s koupí ani chvilinku. Jednak to pro mě byla záruka kvalitního čtení a jednak – ta obálka!!! Je prostě skvělá, lákavá a slibuje čtení z venkovského prostředí, kterého stále ještě není na trhu dost (alespoň pro mě) a které mám moc ráda.

Nakladatelství: Host
Počet stran: 248
Rok: 2018
Recenze:
Dědina je velmi originální už v tom, jakým jazykem je psána. Autorka upustila od spisovné češtiny a rozhodla se pro odvážný krok – svou novinku napsala jazykem, který slýchala od dětství na moravské Vysočině a který je jí velmi blízký. Z počátku jsem se bála, že se bude číst špatně a i přes slovníček, který autorka uvedla na začátku, nebudu příliš rozumět. Ale to byly zbytečné obavy. Začetla jsem se od prvních řádků a nedokázala jsem ji odložit. Dědina mě bavila, dojala, rozčílila i rozesmutnila. 
Dědina není klasický román. Jedná se o čtyři různě dlouhé příběhy, které spojuje jedna dědina – ves na Vysočině. Tedy ve všech čtyřech povídkách – kapitolách sledujeme lidi, kteří jsou navzájem spojeni rodinou přízní, nebo sousedskými vztahy. 
V první kapitole čteme vyprávění znechucené babičky nad nezvedenou vnučkou Petrunou, která si dělá co chce a neposlouchá. Tady jsem viděla svou dceru. A najednou mi jí bylo líto, stejně jako Petruny. Nevěděla jsem, zda babičce dát za pravdu, nebo být rozčilená, že si na vnučku zasedla… Emoce dokáže autorka vznítit dokonale!
V další části sledujeme rodinné trampoty jednoho příležitostného řezníka, který dělá zedníka, ale jen od jara do podzimu a v zimě je na pracáku. Místo zedničiny si však přivydělává melouchy a občasným porážením vesnických prasat. Řeší nejen zaměstnání, ale také rodinné problémy. Nečekaně totiž čekají s manželkou čtvrté dítě, peněz není mnoho a navíc manželka k němu není právě vřelá. Není divu, že sexuchtivé sousedky jsou velkým pokušením…
Ve třetí a nejdelší kapitole vidíme příběh očima hned několika lidí. Maruny, která má na návsi krámek, Josefa, jejího manžela, který je jedním ze tří velkých statkářů na dědině a jejich syna Zbyňka, který se zrovna dvakrát nepovedl a skoro ve třiceti letech stále využívá rodičovské přízně a střechy nad hlavou. 
V poslední kapitole pak čteme o velmi smutném osudu dvou starých lidí, kteří sice měli tři děti, nakonec však museli péči ve stáří a nemoci draze platit. Povídka – kapitola začíná tím, že „děda“ spadne a zlomí si nohu v krčku. Neumře sice v nemocnici, jak si babička myslela, ale vrátí se jí domů značně omezený v pohybu. Najednou potřebuje celodenní péči, pomoc s převlékáním, toaletou i mytím. A stará babička na to sama nestačí. Snachu zajímá jen výše příspěvku na péči a kdo ji dostane, ale že by s tchánem pomohla, to ne…
Čím byly tyto čtyři příběhy tak chytlavé? Především tím, že jsou ze života. Všechny spojují hořké chvilky, které nastanou dříve či později v životě každého z nás a ukazují, že každá rodina má „něco“. Jsou navíc vyprávěné očima samotných aktérů, v některých povídkách i několika aktérů najednou. To je něco, co mě v knihách opravdu hodně baví. Je totiž vždy velmi zajímavé vidět, jak se na jeden problém dívají různí lidé a každý to vnímá po svém. Čtenář si tak uvědomí, že každá mince má dvě strany a není dobré někoho odsuzovat pouze podle toho, jak to vnímáme my, nebo co nám o něm řekne někdo jiný. Alespoň já to tak vždycky mám.
I když Dědina není klasický román, všechny čtyři povídky – kapitoly se spojují v celek díky společnému místu i lidem, kteří se v nich potkávají. Mě kniha uchvátila také tím, že jsem měla možnost nahlédnout blíže do života na dědině. Zjistila jsem, jak se poráží prase, jak to chodí na vesnickém statku, a připomněla jsem si pouť na svaté, které se ve vesnicích drží. Sama jsem si takovou pouť párkrát užila u kamarádky na Šumavě, tak to byla příjemná připomínka mých středoškolských let.
Dědinu rozhodně doporučuji ke čtení všem, kteří mají rádi příběhy ze života, nebo ty, které se odehrávají ve vesnickém prostředí. Petra Dvořáková je pro mě výborná autorka a doufám, že brzy vyjde zase něco nového, stejně skvělého jako Dědina a Sítě.

Hodnocení: 99%
Knihu Dědina můžete koupit ZDE