Recenze: Otomar Dvořák – Vřeteno osudu. Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena


Sbírku hororových balad Kytice od Karla Jaromíra Erbena zná snad každý. Vždyť Polednici se učí už děti na základních školách. Já mám ke Kytici zvláštní vztah. Naprosto ji miluji, čtu si určité balady stále dokola, některé kousky znám nazpaměť, miluji ji i ve filmu, sbírám různé výtisky této knihy… A navíc mě velmi zajímá legenda o hřbitově ve Velharticích, na který údajně Erben umístil svou baladu Svatební košile. Co však vedlo tohoto autora, aby napsal tak ponuré dílo? Kde na ně sbíral podklady? A jsou opravdu všechny materiály „jeho“? To jsem se dozvěděla až v knize Otomara Dvořáka – Vřeteno osudu.

Nakladatelství: ČAS
Rok: 2015
Počet stran: 506
E-kniha

Recenze:
Od Otomara Dvořáka jsem četla dosud pouze jednu knihu a to Ďábel na řetězu. A jelikož se mi tehdy vůbec nelíbilo, jakým stylem byla napsaná a nebavila mě, hodně dlouho jsem váhala, zda se do Vřetena osudu pustit a zda si ho vůbec pořídit. V létě jsem četla s autorem rozhovor v jednom časopise a můj zájem vzrostl. A když jsem nyní objevila Vřeteno ve formátu E-knihy na Alza.cz za nějakých 64Kč, neodolala jsem. 
Stále jsem se obávala jazyka a stylu, jaký autor zvolil. I přes naprosto skvělé hodnocení na ČBDB jsem totiž četla komentáře týkající se právě stylu. Ale? Byla jsem naprosto pohlcena. Autor vypráví celý příběh tak, jako by jej vyprávěl opravdu sám pan Erben. Dokonale se stylizoval do jazyka 19. století, i když samozřejmě ne zcela, ale hodně se tomu přibližuje. Četli jste někdy Otce Kondelíka? A líbil se vám Hermanův styl? Pak se vám bude líbit i Vřeteno osudu.
Ano, pan Dvořák mi tímto rozsáhlým románem dokázal, že je to opravdu PAN SPISOVATEL a že svému řemeslu rozumí. Nejde totiž jen o jazyk a styl. On dokázal bravurně zachytit celého ducha té doby. Překrásně a s citem vykreslil život v uměleckých a politických kruzích 19. století a tak nečteme jen Erbenův příběh, ale příběh všech, kteří se podíleli na umění, politice, vzpourách, historii a archivaci historických materiálů, zkrátka na obrození. Ale nepředbíhejme…
Autor zvolil začátek opravdu ve stylu Erbenových balad. Vypráví příběh o Karlovi, který se narodil coby dvojče spolu se svým bratrem Janem. Jan však zemřel a Karel zůstal sám. Jako to opuštěné, osamocené a neúplné dvojče se protlouká životem a duch jeho zemřelého bratra ho doprovází na jeho pouti. 
S Erbenem se seznamujeme postupně jako se školákem a posléze nadaným studentem, který se díky podpoře několika vlivných lidí z rodného Miletína dostal až do Prahy na studie. Tak prožívá první opravdová „dobrodružství“. Seznamuje se s velikány Palackým, Jungmannem a dalšími a vedle studií píše první básně a také svou první a jedinou divadelní hru – frašku Sládci. Se spolužákem a přítelem Rybičkou jezdí do Žebráku, aby tam prožil prázdniny a odpočal si od studií. Tam se také seznámí se svou budoucí ženou, krásnou, milou a oddanou Betynkou. Aby si ji mohl vzít, musí nejprve dostudovat a dokázat, že je schopen zajistit rodinu. To však není pro vystudovaného právníka bez praxe nic jednoduchého. Navíc spíše než advokacie ho táhne literární pole, žurnalistika a hlavně sběr pověstí, pohádek a balad po celých Čechách. 
I když Erbenova situace nevypadá po finanční stránce dobře, díky několika básním publikovaným v novinách si ho všimne František Palacký. Ten také nadaného absolventa zaměstná na několik příštích let jako archiváře. Erben má dalších šest let objíždět české a moravské archivy a zachraňovat z nich cenné historické prameny. Zatímco léto má trávit na cestách, přes zimu se má věnovat shromažďování dat. Erben využije tyto cesty i pro svůj sběratelský počin. Přes léto pilně zapisuje básně, písně a pohádky, aby je v zimě archivoval a připravoval k publikaci. Se sběrem mu pomáhala i manželka Betynka, ale také žena, kterou tehdy Erben vnímal jako femme fatale – jeho černá princezna – Božena Němcová.
Nebudu dále vyprávět Erbenův životní příběh, přestože je úžasný a rozhodně stojí za připomenutí. Pro vás však bude mnohem silnější zážitek, přečtete-li si knihu. Já se musím přiznat, že jsem rozhodně nečekala dílo takového rozsahu a kvality, jaké pan Dvořák předložil. Vřeteno osudu mě překvapilo nejen svým rozsahem co do počtu stránek, ale především obsahem. Autor totiž prokázal skvělou znalost doby, prostředí, kultury, politiky i děl, o kterých se v příběhu mluví, ale také se jejich jednotlivé části citují vždy v místě, kam se dobře hodí. Čtenář tak pozná nejen Erbena a jeho život, postupné vznikání jeho děl, ale také spoustu dalších osobností, které znal dosud jen ze školních lavic. Najednou mu před očima ožívají Palacký, Němcová, Havlíček Borovský a mnozí další. Sledujeme, kdo a kdy se pohyboval po tenkém ledu, kdo byl rebel a kdo taktik. A najednou vidíme suché a nudné postavy v úplně jiném světle. Jako hrdiny své doby, jako rebelanty a odvážlivce, kteří si neváhali rýpnout ve svých projevech a textech do politiků i do kolegů. Věděli jste, že Božena Němcová byla tak trochu do větru? Že Havlíček Borovský byl mimo jiné milující manžel a otec? Že Palacký byl nejen historik a politik, ale také ochranitel mladších a nadaných autorů? To a mnohem mnohem víc se dozvíte právě v této knížce.
Vřeteno osudu mě zasáhlo, pohltilo, dojalo, rozplakalo a neuvěřitelně mě bavilo. Vzbudilo ve mě chuť přečíst si znovu celou Kytici, ne jen tu a tam nějakou baladu, přečíst si něco z rozsáhlého díla Františka Palackého, ale také nějaké pohádky Boženy Němcové. Uvidím v nich také to kouzlo, které v nich vnímal Erben? Objevím skrze almanach Lada – Nióla také Němcovou jako femme fatale, nebo pro mě navždy zůstane tou, co napsala Babičku? Myslím, že po přečtení Vřetena osudu už ji budu vždy vnímat trochu jinak, ale přečíst si některou z jejích temných pohádek by určitě stálo za to.
Těžko se mi loučilo s touto nádhernou knihou, která rozhodně změnila můj pohled na mnoho věcí v 19. století. A to nepíši jako laik, ale jako historička, která se sama 19. století několik let věnovala. I když se jedná o román, je v něm cítit píle autora vystihnout vše do nejmenšího detailu tak dokonale, aby to skutečně působilo, jako zpověď Karla Jaromíra Erbena. A to se mu rozhodně podařilo!

Hodnocení: 100% – TOP

Tuto knihu seženete nejlevněji ZDE. 🙂

Recenze – Audiokniha: Dominik Landsman – Deníček moderního fotra

Máte malé děti? Máte pocit, že zlobivější dítě, než to vaše neexistuje? Myslíte si, že mateřská dovolená je utrpení a už nemůže být hůř? Pak mi věřte, že může. A také věřte, že skoro každý rodič prožívá to, co vy. Ovšem jen málokterý si pak dokáže z toho všeho udělat legraci a převyprávět zdrcující zážitky s ironií a humorem sobě vlastním. Dominik Landsman to dokázal… a tak vznikl Deníček moderního fotra.

Forma: audiokniha
Délka: 5hodin 58 minut
Vydavatel OneHotBook
Interpret: Filip Švarc
Dominik Landsman byl původně realitní makléř. Měsíc před porodem své manželky však přišel o místo a tak se pomalu, ale jistě stával mužem v domácnosti, tedy mužem na mateřské dovolené. Nejprve manželce pomáhal po porodu a po nějaké době se žena vrátila do své práce a s malým Čeňkem, jak se jeho syn „jmenuje“, zůstal doma Dominik. Slovo „jmenuje“ je v uvozovkách úmyslně. Čeněk se samozřejmě jmenuje ve skutečnosti úplně jinak, ale autor chtěl ukrýt jeho totožnost a ochránit tak synovo soukromí. Vyjadřuje se o něm totiž místy opravdu peprně a skutečný Čeněk až vyroste, by z otce nemusel mít právě velkou radost.
Landsman začal psát původně blog, ve kterém popisoval úděl otce na mateřské, jaké je to žít s těhotnou manželkou, být při porodu, jaké jsou první dny doma a jak drsné může být šestinedělí, atd. Blog se stal velmi rychle oblíbeným a dokonce získal i literární ocenění. Z publikovaných článků časem vznikly dvě knihy – Deníček moderního fotra 1 a Deníček moderního fotra 2. A právě první díl jsem měla možnost poslouchat jako audioknihu.
Jelikož i já tu a tam na zmíněný blog zabloudím a pročítám si články, nebyla pro mě tato audiokniha žádnou novinkou. Navíc i čtenou – vyprávěnou formu trochu znám. Většinou z cest autem, kdy si vybavuji některé pasáže odposlouchané z rádia. Deníček moderního fotra se totiž dočkal také mediální prezentace v rádiovém vysílání. Věděla jsem tedy, do čeho jdu a na co se můžu těšit.
Autor začíná proslovem k budoucím – i stávajícím – otcům, čeho se mají vyvarovat, co je čeká a jak všechno (ne)zvládat. Následuje popis životních situací od těhotenství manželky, návštěvy předporodních kurzů, porodu, šestinedělí až po samotné vyprávění o nezbedném synovi Čeňkovi, jeho patáliích, bolístkách apod. Landsman vše podává s naprostým humorem, sebeironií a čtenář – posluchač se baví. Musím však přiznat, že jsem očekávala trochu více. Možná, když jsem jednotlivé texty četla, přišly mi humornější, možná to bylo tím, že už jsem některé z nich znala a tak mě nerozesmály. Některé mi úsměv na rtech vyvolaly více, některé méně, ale musím přiznat, že jsem se rozhodně neválela smíchy, což jsem od této vychvalované knihy – audioknihy čekala.
Ta hlavní příčina však podle mě tkví úplně jinde. Tím hlavním problémem pro mě vylo samotné vyprávění. Filip Švarc má velmi příjemný, melodický hlas a naprosto skvělý přednes, jenže ten právě v tomto případě nebyl vůbec vhodný. Divadelní přednes se hodí k nějakému románu, novele, básním… ale ne k vyprávění ze života, které navíc bylo napsáno takto jadrně. Kdyby si herec odpustil strojený divadelní styl a četl text tak jak mu prostě „zobák narostl“, bylo by to mnohem lepší. Proč vlastně nemohl text namluvit sám autor? Určitě by kladl důraz na jiná slova, než pan Švarc a zvolil by osobnější styl vyprávění. Když si totiž jednotlivé texty čtu, mám pocit, jako bych autora slyšela mluvit. A rozhodně mluví úplně jinak, než pan Švarc. Mluví normálně, přirozeně, nevyumělkovaně. 
Je mi líto, že je audiokniha namluvena právě takto, protože místy jsem se přistihla, že nevnímám, co interpret říká, ale místo toto se mi pod kůži zadírá nepříjemný DOKONALÝ přednes, který mi nepřijde vůbec vhodný a hodně mi vadí.
Výše uvedené výtky jsou samozřejmě mé osobní pocity a vjemy a nemusí to tak vidět (slyšet) každý. Deníček moderního fotra je svým způsobem velmi originální a vtipné dílko, které s nadsázkou popisuje strasti a bolístky rodičů i dětí v prvních měsících života. Jsem přesvědčená, že každý rodič se v něčem z vyprávění najde a každý si rád (možná také nerad) připomene chvíle, kdy stál bezradně on sám nad postýlkou s protestujícím dítětem. 
Za recenzní kus děkuji webu Audiotéka.cz
Audioknihu můžete zakoupit ZDE.

Unboxing 1/6 2017

Krásný den, moji milí knihomilové! J

I když jsem se dušovala, že si dám s recenzními výtisky i s novými knihami celkově pauzu, protože se dvěma dětmi nebudu stíhat číst, jako dřív, opět jsem své předsevzetí nedodržela. Nejen, že knihy dál nakupuji a měním, ale objednala jsem dva recenzáčky a jeden zamluvila. Dokonce dva z toho jsou pro VašeLiteratura.cz, takže recenze vlastně bude o něco náročnější. Přece jen recenze na blog píšu volněji a nemusím dodržovat určitá pravidla.

První knížku, kterou vám ukážu, jsem vyměnila. Přes Instagram se sledujeme s Katkou z blogu Moje počteníčko, na Instagramu známou jako PočteníčkoKatka. Káťa dávala fotografii, kde nabízela k výměně několik knížek. No a mě zaujala jedna, nad kterou přemýšlím už dlouho – Měsíční svit nad Paříží od Jennifer Robsonové z nakladatelství Jota. A tak jsme se domluvily a knížky si přeposlaly navzájem. J


Jennifer Robsonová – Měsíční svit nad Paříží
Anotace:
Je jaro 1924 a Helena Montagu-Douglas-Parr právě přijíždí do Paříže, aby si zde léčila rozchodem zlomené srdce. Je připravena přijmout opojný půvab Města světel a nechává se vtáhnout do světa ztracené generace a okruhu amerických krajanů, s jejichž podporou nachází odvahu k realizaci svého snu – stát se umělkyní.

Jako Phoenix se Paříž znovu rodí z popela velké války a Helena si uvědomuje, že i ona se mění. Dobrá dívka, kterou kdysi byla, tak svědomitá a poslušná, vědoma si svého místa ve světě, je navždy pryč. Ale teď, když odhodila své staré já, kým se stane a kam patří?


Fascinující historický román o anglické dámě, která vymění svůj usedlý aristokratický život za hypnotizující salony a opojný svět ztracené generace Paříže 20. let 20. století. 


A druhá kniha, kterou vám ukážu, je tradičně na recenzi. Je to výtisk z nakladatelství Domino a obsahuje – jak také u mě jinak – novinku S.J.Bolton – Má ji rád, nemá ji rád. Je to nejnovější thriller od této autorky, jejíž knihy já prostě miluji. Jsou drsné – ale ne moc krvavé, jsou napínavé – a to hodně a jsou prostě skvělé a nepředvídatelné. Doufám, že i tato knížka nebude jiná a splní má očekávání, která jsou v případě Bolton opravdu velká.

Sharon J. Bolton – Má ji rád, nemá ji rád
Anotace:
Doktor Hamish Wolfe je sériový vrah, odsouzený na doživotí za únos a vraždu tří dívek. Zároveň je však velmi pohledný, charismatický a nesmírně přesvědčivý. Dostatečně přesvědčivý na to, aby jeho obdivovatelky uvěřily jeho tvrzení o nevině. A dostatečně pohledný a charismatický na to, aby v něm pisatelky dopisů viděly muže svých snů.

Maggie Roseová je jiná: tvrdá, extravagantní a nesmírně úspěšná advokátka. Ujímá se pouze takových případů, které může vyhrát. Nikdo neví, podle jakého klíče si vybírá, snad se řídí neomylným instinktem.

A právě o její pomoc Hamish nyní usiluje. Chce, aby změnila jeho osud. Maggie váhá, ale pak se rozhodne případ převzít. Je přesvědčená, že šarmu svého nového klienta dokáže odolat. Anebo se poprvé ve své kariéře fatálně mýlí?

Napište mi, zda jste některou z knih už četli a jak se vám líbila. Budu se těšit na vaše komentáře. J
Mějte se krásně a čtěte!

Vaše Sabi J

Recenze: Nicholas Oldland – Hurá na řeku


Hledáte vtipnou, zábavnou, zajímavě ilustrovanou a poučnou knížku pro své malé ratolesti? Nebo máte kamaráda, co má smysl pro humor a chcete ho podarovat nějakou vtipnou knížkou? Pak mám pro vás tip na jednu, která mě nedávno oslovila anotací i ilustracemi. A když dorazila poštou a já ji držela v ruce, doslova jsem se do ní zamilovala.

Nakladatelství: Presco group, a.s.
Počet stran: 32
Rok: 2015

Recenze:
Když jsem hledala nějakou novou knížku pro Nelu, chtěla jsem něco netradičního, s pěknými ilustracemi a originálním příběhem. Nepotřebuji mnoho textu, spíše zajímavé obrázky, které mohu sama komentovat a vyprávět si tak o knížce s dcerou. Vybrala jsem malou čtvercovou knížku od Nicholase Oldlanda – Hurá na řeku. A udělala jsem opravdu dobře. Knížka okouzlila nejen mě vtipnými ilustracemi, ale i Nelu.
Hlavními hrdiny tohoto kratičkého příběhu jsou tři vtipné postavičky, zvířátka bobr, los a medvěd. Tito tři legrační hrdinové se rozhodnou, že si vyrazí na výlet na vodu. Mají k tomu klasický vodácký kajak červené barvy a samozřejmě žádné zkušenosti. Musí se proto naučit pádlovat, ale především se musí naučit ustupovat jeden druhému, resp. musí se naučit kompromisům. To jim zpočátku moc nejde. Všichni chtějí kormidlovat, tak si sednou na záď a loďka se převrátí, pak chtějí všichni pádlovat na jedné straně a točí se jen dokola, další komplikace přijde, když narazí na bobří hráz a je třeba ji překonat. Ale jak? Každý z nich má svůj nápad, který je samozřejmě lepší, než ty ostatní.

Hurá na řeku je taková kratičká bajka, kterou ocení nejen děti, ale i dospělí. Dokážu si totiž klidně představit, že mám kamaráda vodáka, kterému k nějakému svátku či narozeninám nadělím právě tuto knížku. Je totiž humorná, ale i pravdivá. A ty obrázky jsou prostě úžasné. Musím se přiznat, že do tří postaviček bobra s mega zuby, losa s poťouchlým výrazem i medvěda, co se tváří, jako by ho píchla vosa a on to nečekal, jsem se zamilovala na první pohled. Především ten jejich výraz je prostě dokonalý. A to si myslím, že více než děti, ocení hlavně dospělí.

Obrázky doprovází čtenáře celou knížkou, protože textu je tam minimum. Na některých místech jsou obrázky doplněné o další text, většinou zvířátka něco komentují, nebo se třeba rozpočítávají. Proto je knížka vhodná i pro nejmenší děti, které ještě spíše než na text, soustředí pozornost na obrázky, což je právě případ mé dcerky. Někde mě nechá přečíst text a jinde improvizuji a popisuji obrázky svými slovy. Ale podstatné je, že ji knížka zaujala a baví ji. V tomto případě jediné, co mě mrzí je, že stránky jsou klasické, měkké. Doufala jsem v tvrdé desky, jako u leporela, aby si mohla Nela prohlížet sama a knížku při tom nepoškodila.
Hurá na řeku je krásná a vtipná knížka pro děti, ale i pro dospělé. Musím přiznat, že z ní mám větší radost, než má dvouletá dcerka. 🙂 Jsem prostě ráda, že ji mám a asi k ní pořídím i další příběh těchto tří hrdinů, který se jmenuje Výlet do divočiny. Už totiž ta obálka… No, opět tam jsou ti tři a ty jejich výrazy. 🙂

Knížku můžete zakoupit ZDE


Recenze: Libor Drobný – PRAHA: Velká knížka pro malé vypravěče


Máte doma malé děti? Neumějí ještě číst? To vůbec nevadí! Nakladatelství Ella a Max přišlo s nádhernou knihou, která osloví určitě všechny děti i rodiče. Je o Praze, ale najdete v ní minimum písmenek. Je to totiž kniha, kde si příběhy vymýšlí čtenáři sami. Nevěříte?

Nakladatelství: Ella a Max

Počet stran: 12
Rok: 2017

Recenze:
Velká knížka pro malé vypravěče o Praze mě zaujala především tím, že je krásně ilustrovaná. Když jsem ji objednávala, chtěla jsem něco jednoduchého, ale při tom poučného, co bychom mohly s Nelou prohlížet, pročítat a učit se spolu. Nečekala jsem, že se mi to splní v takové míře. Knížka totiž předčila mé představy.
I když má „jen“ dvanáct stran, je nesmírně obsáhlá a přitom nezatíží malé hlavičky našich dětí. Naopak. Rozvíjí jejich představivost i znalosti. Text a to velmi krátký se vlastně nachází pouze na první dvojstraně a na poslední stránce, vlastně už na zadní straně desek. Tento text nás krátce seznamuje s myšlenkou knihy, některými postavičkami, které můžeme na následujících stranách hledat a představuje takové malé vodítko pro rodiče, co mají dětem vyprávět. Ve skutečnosti následující dvojstrany obsahují ilustrace plné památek, architektury, lidí i zvířat. Na obrázcích můžeme vidět především prostor Karlova mostu, Malostranského náměstí, Stromovky a také Staroměstské náměstí. Objevují se tady turisté, prodejci, obyvatelé Prahy, auta, restaurace, tramvaje, lodě, vodník :), labutě a mnoho dalšího. Obrázky jsou navíc laděny do jednotlivých ročních období, takže děti mohou poznávat, kdy je jaro, léto, podzim či zima. 

To nejdůležitější je, že obrázky ukrývají mnoho příběhů, které můžeme s dětmi vymýšlet a inspirovat se právě v této knize. Ať už jim povíme něco o historii orloje či staroměstské radnice, vymyslíme příběh o vodníkovi, nebo třeba prodavači vánočních kaprů, čeká nás hlavně plno zábavy, která není omezená textem. Naopak, dává obrovský prostor naší i dětské fantazii.

My už jsme s Nelou prohlížely, ukazovaly si, poznávaly. Ještě jsem tedy nepřešla k žádnému složitějšímu příběhu, přece jen kniha je určená pro děti od tří let a Nele ještě nejsou ani dva roky, ale už mi ukazuje auta, tramvaj, ryby, psa, babi a dědu, atd. Obrázků, díky kterým můžeme děti učit vše, co spatří ve velkém městě, je tady opravdu plno a já jsem z knížky maximálně nadšená. Je navíc vyrobena na tvrdých deskách a proto nehrozí poškození stránek, když si ji Nela prohlíží sama.  Doufám, že pan Libor Drobný vytvoří více takových knih, protože jeho Praha je opravdu originální, krásně ilustrovaná a přináší mnoho možností pro rodiče a děti.

Knížku můžete zakoupit ZDE. 


Recenze: Jacob Martin Strid – Neuvěřitelný příběh o obrovské hrušce


Ač se jedná o knihu pro děti, na své si přijdou i mnozí dospělí. Tato kniha se totiž na první pohled tváří jako klasický pohádkový příběh, ve skutečnosti je to tak trochu kniha – tak trochu komiks, plný satiry, humoru a trefných poznámek. Děti jistě ocení fantazii autora a povedené ilustrace. Dospělí pak uvidí to, co se dá číst mezi řádky. Parodii na dnešní městečko, kde vládne tak trochu chaos ve vedení a kde si politická složka dělá co se jí zlíbí.


Nakladatelství: Ella a Max
Počet stran: 107
Rok: 2017

Recenze:
I tuto knihu jsem původně z Presco group, a.s., tedy z nakladatelství Ella a Max objednávala pro Nelu. Měla jsem za to, že to bude klasická knížka pro děti s novým, originálním příběhem. Ten originální příběh by tam byl, ale zda-li je kniha úplně pro děti, o tom bychom mohli diskutovat.  Stejně jako kniha z tohoto nakladatelství, kterou jsem mohla číst nedávno, o holčičce Otolíně, i Neuvěřitelný příběh o obrovské hrušce spojuje text a krásné bohaté ilustrace. Nejde jedno oddělovat od druhého, protože stejně jako komiks, tvoří celek společně. Textu není mnoho, ale co chybí v textu (rozuměj hl. popisné pasáže), to doplní obrázky a krátké popisky k obrázkům. Např. jak vypadá loď z hrušky, jak vypadá mořská příšera ve svých útrobách, atd.
Hlavními hrdiny této knihy jsou kocourek Macík a slon Sebastian. Když jednoho dne společně odpočívají na břehu, chytí Macík místo ryby lahev se vzkazem. Zdá se, že vzkaz napsal starosta Sluníčkova, městečka, ve kterém žijí a který se před nedávnem ztratil. Kromě dopisu, kde píše, že je na Tajemném ostrově, posílá také semínko. Macík se Sebastianem ho zasadí a vyroste – obrovská hruška, která jim pobourá přes noc jejich domeček. Druhý den začne pršet. Oba hrdinové tedy rozhodnou, že do hrušky neprší a tak do ní přestěhují obsah svého domku, aby vše nezmoklo. Městečku zatím velí místostarosta Hvizd, který požaduje hrušku odstranit. Díky dalším divokým zápletkám se hruška dostane na širé moře a spolu s Macíkem a Sebastianem je v ní také profesor Glukóza. Rozhodnou se, že když už plují, najdou Tajemný ostrov a osvobodí starostu.

Knížka pak pokračuje a čtenáře čeká plno napínavého dobrodružství. Musím se přiznat, že jsem příběhu zcela propadla. Přečetla jsem sice celou knížku za půl hodiny, ale další hodinu jsem si jí listovala, prohlížela a znovu pročítala. Příběh sám o sobě mi připomněl mé dětství a komiksovou knihu Čtyřlístku, kterou jsem četla ráda a častokrát. Tento typ knihy je vlastně tak trochu komiks a i když jsem komiksy dlouho dlouho nečetla, tomuto stylu přicházím na chuť.

U této knihy mě bavil nejen příběh a styl vyprávění, který byl jednoduchý a trefný, ale i skrytá satira a humor, který sice dítě nepochopí, ale dospělý ano a o to víc si knížku užije. Musím se přiznat, že jsem moc ráda, že jsem knížku objednala a do Nelčiny knihovničky hned tak nepoputuje… Naopak. Zůstane v té mé a já se do budoucna budu snažit sehnat více takových zajímavých kousků, které se tváří jako dětské čtení a při tom pobaví i dospělého čtenáře. Nebo že bych zůstala v dětství zakořeněná více, než si myslím? 🙂 

Knížku můžete zakoupit ZDE.