Recenze: Hening Mankell – Ruka. Wallanderův svět


Oblíbili jste si komisaře Kurta Wallandera? Zajímá vás, jaký byl jeho poslední příběh, který řešil na prahu důchodového věku? Milujete Mankellovy knihy a rádi byste nahlédli pod pokličku tvorby jednoho z nejúspěšnějších švédských detektivkářů? Není nic lehčího. Jako bonus v této publikaci najdete i seznam postav a míst, o kterých Mankell kdy psal.

Jméno komisaře Kurta Wallandera zná bezpochyby každý fanoušek severských detektivek. Právě tahle postava proslavila Henninga Mankella (1948 – 2015) po celém světě. V Česku vyšlo s Wallanderem třináct románů a jedna kniha povídek. Mankell píše krimi romány založené na vyšetřování a policejních postupech, a protože se sám vždy angažoval v politice, jeho příběhy jsou zrcadlem své doby. Mankell je jeden z mála, kdo na svých stránkách řeší ožehavá ekonomická a politická témata.

Tenhle pán popisuje, jak vypadá současné Švédsko, varuje před různými věcmi a rozhodně si nebere servítky. Jeho knihy jsou nekorektní, drsné a urážlivé, ale o to čtivější. Mankell s chutí řeší sociální rozdíly mezi lidmi, příliv uprchlíků či rasismus a s chutí rýpe do toho, co ostatní považují za tabu nebo se o tom baví jen šeptem. Přesto jsou jeho příběhy plnokrevnými detektivkami se vším, co žánr vyžaduje. Nebojte se odborných termínů ani pasáží připomínajících odbornou studii. Mankell má pochopení pro své čtenáře a moc dobře ví, co se od něj a od jeho postav očekává.

Jeho styl je prostý a příjemně civilní. Nepotrpí si na vzletná slova ani na dlouhé popisy nebo charakteristiky. Jeho postavy a příběhy jsou rázné a stejně tak rázný je i jeho jazyk. Hlavní je u něj akce, což stoprocentně sedí i pro novelu „Ruka“. Tu Mankell napsal víceméně na žádost čtenářů a děj zasadil do doby, kdy jeho komisař Wallander působí už třicet let u policie. Mezi řečí se dozvíme to nejdůležitější z komisařova života včetně toho, že jako rozvedený osamělý muž touží po venkovském stavení s milující a chápavou družkou a velkým psem.

Wallander sice bydlí s dcerou Lindou, která je jeho kolegyní na kriminálce, ale protože je dívka zamilovaná, nijak ji neláká představa večerů strávených s otcem, který je všechno možné jen ne zábavný a vtipný společník. Tatík je samorost a spíš morous, takže když se naskytne možnost koupě venkovské chalupy, Linda mu drží palce, aby obchod vyšel. Což o to, bydlení i okolí jsou jako z pohádky, ale problém je s jistým předmětem, který Wallander objeví na zahradě. K jeho překvapení a znechucení se ukáže, že jde o lidskou ruku, a jeho kolegové začnou brzy nacházet v okolí domu další a další podezřelé věci. Komisař se proti své vůli pouští do vyšetřování starého případu, který přinese nejedno překvapení.

„Ruka“ je čtivá próza nevelkého rozsahu vytvořená podle pravidel klasických detektivek – hádanek. Kurt Wallander se převtělil do role Velkého detektiva a je jen na vás, abyste posoudili, jestli vás baví víc tady, anebo v románech. V kapitole „Jak to začalo, jak to skončilo a co se dělo mezi tím“ se autor vyznává ze své lásky k detektivkám a dává vám nahlédnout pod pokličku svého psaní. Mankell je poctivý k sobě i k vám, a tak se dozvíte řadu zajímavostí z jeho osobního i profesního života.

Další kapitola oddílu, který nese souhrnný název „Wallanderův svět“ obsahuje informace o všech knihách, kde vystupuje komisař Wallander. V této části už Mankell tak upřímný a poctivý není, protože je mu jasné, že ne každý četl všechny jeho romány. Když budete číst, jak zaujatě a s láskou o nich mluví, nepochybuji o tom, že si je všechny přečtete. Pokud jste je už četli, pak mi věřte, že si je přečtete s velkou chutí znovu. Další kapitoly tvoří jakýsi rejstřík osob, míst a pojmů. Nechybí pár stránek o výslovnosti, a když si „Wallanderův svět“ důkladně pročtete, stane se z vás odborník na tuto postavu. A nejen to. Wallander si vás omotá kolem prstu a vy se stanete jedním z jeho největších fanoušků.

Autor recenze: Veronika Černucká

Minirecenze: Vlastimil Vondruška – Nitranská brána smrti


Oldřich z Chlumu vyšetřuje svůj další případ. Tentokrát však není na půdě českého království, nýbrž v Uhrách. O to je jeho úkol těžší. Vyšetřuje totiž ve městě, kde se obyvatelé bojí českých vojáků a navíc se všude pohybují lapkové a zlodějíčci využívající chaos a zmatenou situaci.

Jak se vůbec Oldřich a jeho pomocníci Diviš a Ota ocitli v Uhrách? Král Přemysl Otakar II. se vydal do Uher, aby vyhlásil válku nepoctivému uherskému králi Štěpánovi a přebral mu některá území. Jako první padne město Nitra, kde dojde během dobytí k několika vraždám, které s válkou nemají nic společného. Navíc se ztratí vzácný drahý relikviář. Přemysl je obviněn z nekalých vražd a proto pověřuje Oldřicha, aby vše vyřešil co nejdříve.
Nitranská brána smrti je historická detektivka patřící do ediční řady Hříšní lidé Království českého. Hlavní hrdiny – Oldřicha z Chlumu, Otu ze Zástřizlí i Diviše proto již dobře znám a mám je opravdu velmi ráda. Přesto je autor celkem podrobně na začátku knihy popisuje, aby vše potřebné věděli i čtenáři, kteří tyto hrdiny dosud neznají. Začátek románu byl tentokrát trochu pomalejší. Autor totiž vysvětloval politickou situaci v českém království i v Uhrách a také vztahy mezi oběma panovníky. Jakmile se však dostal k našim hlavním hrdinům a k popisování příběhu, děj se rozjel a už nešlo z tohoto „rozjetého vlaku“ vystoupit. 
Nový Vondruškův román se četl jedním dechem. Autor opět příběh krásně zamotal, takže jsme měli k dispozici spoustu vodítek – ať už správných, nebo falešných, plno záhad a také plno mrtvol. Autor píše velmi poutavě a tak není divu, že čtenář brzy začne přemýšlet nad pachateli spolu s našimi hrdiny. Musím se přiznat, že jsem opět tušila hlavní/hlavního pachatele od samého začátku, jen jsem nedokázala vyřešit všechny souvislosti.
Nitranská brána smrti mě velmi nadchla a je to jeden z nejpovedenějších románů s Oldřichem z Chlumu jako hlavním hrdinou. Rozhodně ji doporučuji všem milovníkům historických románů i historických detektivek. 🙂

Hodnocení: 89%

Recenze: Ladislav Beran – Poslouchej toho s pistolí!


Baví vás skutečné kriminální případy? Máte rádi svérázné postavičky a zajímá vás práce policie? Soubor krimi povídek „Poslouchej toho s pistolí!“ vás zavede do Písku, kde své případy řeší několik vyšetřovatelů, kteří si o nikom a o ničem nedělají iluze. Ačkoliv jsou všechny příběhy moderní, dýchne na vás příjemná atmosféra první republiky.

Pokud máte rádi českou krimi, pak vám nemusím Ladislava Berana (1945) představovat. Tento písecký rodák se v literatuře pohybuje několik desetiletí a ve své tvorbě se zaměřuje na pravdivé příběhy. Materiálu má pro své knihy dost a dost, protože dlouhá léta pracoval jako kriminalista. Brněnské nakladatelství Moba mu vydalo již několik knih povídek. Jedna série se týká případů četnické pátračky ze 30. let, ta druhá je veskrze aktuální.

Krimi povídky v novince „Poslouchej toho s pistolí!“ se odehrávají v dnešní době, ale protože hlavní hrdinové – policisté jsou zkušení mazáci, čtenář se dozví ledacos o tom, jaké byly v písecké galerce poměry před listopadovou revolucí. Většina trestných činů a přečinů je závislá na době a na prostředí, a tak se setkáváme s příběhy, které jsou typické právě pro Písecko. V protokolech převažují loupeže v chatových oblastech, vykrádání kostelů a trestná činnost závislá na blízkosti hranic, do které patří prostituce, pašování drog nebo bílého masa.

Beranovi policisté nejsou žádní supermani a ani ničím nepřipomínají neomylné Velké detektivy klasických detektivek. Jsou to obyčejní smrtelníci, kteří se snaží dělat svou práci sice kvalitně, ale zároveň s co nejmenší námahou. Autor není patetický, naopak ke svým policistům přistupuje s určitou dávkou sarkasmu a ironie. Nedělá z nich hrdiny bez bázně a hany a jeho vyšetřovatelé mají špatné i dobré stránky, a co se týče jejich povolání, mají lepší i horší dny. Občas si rýpnou do Pražáků, občas se posmívají rychlokvaškám z Policejní akademie a nezřídka komentují americké krimi seriály, které jsou z jejich pohledu naprostou sci-fi.

Někdy se nachomýtnou k velkému případu, ale většinou si hrabou na svém písečku menších deliktů. Své hloupé a nepříliš nápadité recidivisty znají jako své boty, a tak ve většině případů vědí, za kým zajít. Povídky jsou různorodé a ze všech na vás dýchne milá atmosféra první republiky. Pokud se vám líbí Čapkovy Kapesní povídky nebo příběhy Hříšných lidí města pražského, tahle kniha bude váš šálek čaje. Beranovi je jedno, jestli píše o policistovi nebo o zloději, každému věnuje náležitou péči a lásku. Díky tomu jsou jeho aktéři plnokrevné postavy, které si dokážete zamilovat. Kniha je plná laskavého humoru a je znát, že Beran má obrovské pochopení pro všechny lidské slabůstky.

Zákony v jeho knize občas dostanou na frak, ale hlavní je, že Spravedlnost má poslední slovo. S některými rozhodnutími policistů možná nebudete souhlasit, něco vás udiví, ale Beran se rozhodl psát upřímně a poctivě o tom, jak to u policie chodí. Jeho postavy používají argot, profesionalismy nebo slang a číst jeho povídky je obrovský zážitek. Dialogy jsou jiskrné a odkoukané ze života. Mě nejvíc bavily povídky, v nichž vystupují hubaté ženské, a také ty, ve kterých Beran odkrývá triky policistů.


U knihy „Poslouchej toho s pistolí!“ se budete zaručeně bavit a nejspíš sami sebe překvapíte tím, s kým vlastně sympatizujete a komu držíte palce. 

Autor recenze: Veronika Černucká

Recenze: Michel Bussi – Maminka neříká pravdu


„Maminka neříká pravdu“ je skvělý mix psychothrilleru a klasické detektivky hádanky. Bussi je Pan spisovatel, který ve vás vyvolá celou škálu emocí a jeho příběh budete doslova hltat. Už jeho „Vážka“ byla parádní, ale tenhle příběh je ještě o kapánek lepší.  

Michel Bussi (1965) je francouzský profesor geografie, který působí na vysoké škole. Svou první knihu napsal a vydal v roce 2006, ale proslavila jej až detektivka „Černé lekníny“ vydaná o pět let později. Tato kniha mu přinesla celosvětový úspěch a o rok mladší „Vážka“ z něj učinila doslova celebritu. „Vážky“ se prodalo přes milion výtisků a byla přeložena do třiceti jazyků. „Maminka neříká pravdu“ je jeho zatím poslední kniha a Bussi je naštěstí rozhodnutý v psaní detektivek pokračovat.

„Maminka neříká pravdu“ je úžasný kompromis mezi žánrem komerční literatury a tím, co literární kritici nazývají uměním. Bussi píše inteligentně, chytlavě a tak dojemně, že si raději připravte kapesníky. Obdivuhodné je, že ani na chvíli nesklouzne ke kýči a ke klišé. Tenhle pán rozhodně nepíše na efekt a nejspíš ani nepočítá s tím, že se do jeho textů zamilujete. Jeho próza je podmanivá a zhuštěná tak, že jedna stránka obsahuje tolik epizod, kolik by menšímu autorovi vystačilo na několik kapitol. Román je natřískaný dějem, který je nevypočitatelný a neodhadnutelný. Tipnout, jak se bude příběh vyvíjet a jak skončí, je zhola nemožné.

„Maminka neříká pravdu“ se odehrává na poměrně malém prostoru a není zde ani příliš postav. Přesto tu autor rozehrál úchvatný příběh o zločinu a lásce. Aktéři vám připraví řadu překvapení a vy nebudete tušit, co si o kom z nich myslet. Všechno souvisí se vším, zápletky jsou důmyslně propletené a myslím, že ani nemá cenu hrát si na amatérského detektiva. Autor vám sice poctivě předložil vodítka k řešení, ale schoval je do hromady falešných stop, které naopak zdůraznil tak, aby vás co nejvíc zmátl.   

V centru dění je tříletý chlapec, který se chová víc než podezřele. O své mamince tvrdí, že není jeho maminkou, a neustále vzpomíná na cosi, co můžou být vzpomínky stejně jako jeho utkvělé představy nebo sny. Tato linie vyprávění se jistým způsobem prolíná s vyšetřováním loupeže, při které zemřelo několik lidí. Vyšetřování se ujímá čtyřicetiletá komisařka Marianne, která má dost problémů sama se sebou. Nikdo tu není černo-bílý a vy nebudete vědět, která postava je důvěryhodná, a kdo naopak lže a intrikuje. Všechno je zamotané a Bussi ani neprojevil snahu uvádět informace na pravou míru. Záhada střídá záhadu, a když se náhodou něco vyřeší, okamžitě se objeví další výzva. Všichni něco skrývají a já vám doporučuji si knihu přečíst dvakrát. Podruhé si můžete vychutnat všechny triky, které Bussi použil k tomu, aby vás napálil. Takhle tvoří nejlepší detektivkáři a je vidět, že Bussi bere psaní detektivek vážně a záleží mu na jeho publiku.  


S některými postavami budete sympatizovat, jiné budete litovat a další vám budou odporné, ale i těm největším mizerům porozumíte. „Maminka neříká pravdu“ je neuvěřitelně lidský příběh, který nebudete pouze číst, ale prožívat. Tahle kniha je ukázkou toho, jak má vypadat zamotaná a skvěle napsaná detektivka.

Autor recenze: Veronika Černucká 

Unboxing *26

Krásný den!
Já sice tak krásný nemám, je tady hrozné počasí, tma, že celý den svítíme a navíc Nela není ve své kůži – včera jsme lítaly po doktorech s ouškem a dneska vstávala v půl páté ráno. Teď usínala už u polívky, tak snad vydrží chvilku spát, abych si taky mohla zavřít oko. 🙂 Ale nejdřív pro vás udělám rozbalovačku. 🙂

Balíček byl tentokrát z Grady – Cosmopolis a obsahoval dva výtisky, na které už jsem se opravdu těšila.

Rozbalovala se mnou i Nelča a připravila si pro vás názorné prolistování knihou. Kupodivu bude na thrillery, protože jí zaujala především Dívka v ledu. Cimrman zůstal nepovšimnut…

A co mi přišlo?
Radek Laudin – Památná místa Járy Cimrmana
Anotace:
Zavítejte s námi na místa, na kterých zanechal výrazné stopy nejslavnější český velikán a génius – Jára Cimrman. S touto knihou objevíte dosud nepoznané kouty naší vlasti, kde tento všeuměl zanechal nějaký odkaz či stopu. Chcete vědět, co vlastně předchází tomu, že nějaká ulice, nábřeží či rozhledna dostane jméno génia Járy Cimrmana? Vydejte se na nejzajímavější místa, která slavný Čech proslavil, a pronikněte do hlubin velikánovy osobnosti.

A jako druhá:
Robert Bryndza – Dívka v ledu
Anotace:
Poté co je v parku v jižním Londýně pod vrstvou ledu nalezeno tělo mladé ženy, na místo přijíždí detektiv šéfinspektor Erika Fosterová. Oběť, krásná dívka z mocné a bohaté rodiny, měla podle všeho dokonalý život. 
Když Erika začne pátrat hlouběji, vynoří se souvislosti mezi její vraždou a smrtí tří prostitutek, které někdo uškrtil, svázal jim ruce a hodil do vodních ploch po Londýně. 
Jaká je spojitost mezi dcerou vlivného lobbisty, který si myslí, že může ovlivňovat i vyšetřování, a mrtvými imigrantkami? Jaké temné tajemství dívka v ledu skrývala? 
Čím více se Erika přibližuje k odhalení pravdy, tím více se vrah blíží k Erice. Poslední případ detektiva šéfinspektora Fosterové skončil katastrofou a smrtí pěti policistů včetně jejího manžela. Eričina kariéra visí na vlásku, musí bojovat s vlastními démony i s vrahem, který je hrůznější než kdokoliv, komu čelila v minulosti. 
Dopadne ho dříve, než udeří znovu?

A ještě trochu strašidelná fotka s ručkou naší Nely ve stínu. 🙂
Tolik tedy k rozbalovačce. Já se na obě knížky moc těším. U Cimrmana si odpočinu a poučím se a u Dívky v ledu se (doufám) budu bát. 🙂
Mějte se krásně a napište mi, jestli knížky znáte, nebo už jste je četli. A samozřejmě jaký ve vás zanechaly dojem. 🙂
Vaše Sabi!

Recenze: Michal Vaněček – Staré pověsti české pro děti


O tom, že by každé dítě mělo znát nejvýznamnější pověsti naší země, netřeba pochybovat. Ne každý má trpělivost na Aloise Jiráska a jeho rozsáhlé texty plné nesrozumitelných výrazů. Knih s převyprávěnými pověstmi vznikla spousta, ale tahle Vaněčkova je vtipná, jiskřivá a psaná s obrovským nadhledem a pochopením pro všechno lidské.

Michal Vaněček (1964) je autorem řady knih pro děti a pro mládež, které nezapřou autorův rukopis. Ten se projevuje nekonečným smyslem pro humor, vymýšlením absurdních scén a nevážným vyprávěním o vážných věcech. Nakladatelství Grada vydalo v letošním roce ještě jednu Vaněčkovu knihu. „Kouzelné pověsti pražské aneb Jak to bylo doopravdy“ si vzaly na paškál nejznámější pražské osobnosti a místa a nutno podotknout, že jim Michal Vaněček a jeho spoluautorka Renata Petříčková dali pěkně na frak.

„Kouzelné pověsti pražské aneb Jak to bylo doopravdy“ jsou více parodiemi, nebo chcete-li apokryfy. Aktuální „Staré pověsti české pro děti“ jsou určené čtenářům od sedmi let a Michal Vaněček se v nich drží předlohy. Opět si neodpustil pár jízlivých a trefných komentářů a rýpanců, ale co se týče obsahu, klasické pověsti pouze převyprávěl a nijak je neměnil. Proto tuhle knihu ocení zejména školáčci, po kterých se přece jen chce, aby znali fakta a nevymýšleli si vlastní teorie. Vaněček má porozumění pro lidské slabosti a nijak nezavírá oči nad věcmi, které jsou nekorektní a o kterých se nemluví.

Jeho ženské postavy jsou vesměs klepny, muži chtějí mít klid a kašlou na nějaké heroické činy a vládci jsou bezpáteřní prevíti, kteří jako by z oka vypadli dnešním politikům. Děj a vyznění Jiráskových pověstí zůstalo stejné, ale autor neodolal a udělal si legraci z motivace našich národních hrdinů. Některé názvy pověstí jsou podobné názvům z knihy „Kouzelné pověsti pražské aneb Jak to bylo doopravdy“, ale to vůbec nevadí. Naopak vám doporučuji pořídit si obě knihy, abyste mohli porovnat pravdu s fantazií.

Vaněčkovy průpovídky jsou někdy až na hraně, někdy jsou dvojsmyslné a některé vtípky pochopí jen dospělí. Například ten, ve kterém Kazi uchváceně sleduje Bivoje s divočákem na zádech a zasněně šeptá: „To je ale pořádný kanec!“ Pověst o Bivojovi končí tak, jak má, ale autor si neodpustí alespoň větu, že Bivoj navštěvoval Kazi tak často, až musel požádat o její ruku. Vtipné jsou i ilustrace, kterých se opět ujal Václav Ráž. Pokud si je důkladně prohlédnete, zjistíte, že jsou vtípky ukryté i v nich.

Protože se ale autor držel originálů, některé jeho pověsti nejsou vůbec (ale vůbec) veselé. Zatímco v předešlé knize o pražských pověstech mohl z Fausta udělat lékárníka, který okrádá své zákazníky, ve „Starých pověstech českých pro děti“ ho musel odnést čert do pekla. Vaněček zpracoval i méně známé pověsti a je to jen dobře. Díky němu se děti dozví o Ječmínkovi, Bruncvíkovi nebo o kouzelníkovi Žitu. Pověst o havířích z Kutné Hory je poněkud drsná, protože v ní padají hlavy, ale to prostě k naší historii patří. Drtivá většina pověstí je z Čech, výjimku tvoří pouze slovenský Jánošík.


Vaněček své pověsti vypráví moderním a srozumitelným jazykem a je úžasné sledovat, jak do něj dokáže zapasovat archaické výrazy. Spojka „jelikož“ nebo podstatné jméno „kože“ sem prostě patří a neumím si představit, že by použil něco obyčejnějšího. Celá kniha má pohádkový nádech a i díky veselým ilustracím je vhodná pro každé malé děcko. Pokud si vaši školáci napíšou o „Staré pověsti české pro děti“ Ježíškovi, rozhodně neudělají chybu.      

Autor recenze: Veronika Černucká