Recenze: Petra Nachtmanová – Zaťukej mi na srdce


Novinka od jedné z nejlepších českých autorek příběhů pro ženy je vším, co si budete přát. „Zaťukej mi na srdce“ je humoristický román plný vtipných hlášek a až absurdních situací. Zároveň je to červená knihovna, nad kterou se budete přihlouple usmívat. A co se týče stylu, na své si přijdou milovníci fejetonů a historek časopisového střihu.
Nakladatelství: Taťána Kubátová

Počet stran: 192
Rok: 2016

Recenze:
Petra Nachtmanová (1972) vydala již řadu knih různých žánrů. Začala s dívčími romány, k těm přidala detektivní povídky a po těch následovaly romány pro ženy. Fakt je, že právě romány pro ženy jsou její parketou. To je žánr, ve kterém se našla a který jí stoprocentně sedí. Nachtmanová má svůj originální styl i originální jazyk, který se už stal jejím poznávacím znamením. Její romány srší humorem, optimismem a sarkasmem.

Nachtmanová stojí vždy na straně svých silných hrdinek. Ty mají její veškeré sympatie, kdežto muži jsou tu líčeni jako ti slabší. Ačkoliv její hrdinky touží po lásce, uvědomují si, jací muži jsou a nedělají si o nich přehnané iluze. Autorka má hodně odkoukáno ze života a její romány nikdy nesklouznou ke kýči ani sladkobolnému sentimentu. Její hrdinky nesedí v koutku, nevzdychají, jak se mají špatně, ale aktivně se snaží změnit svůj osud. „Zaťukej mi na srdce“ je unikátní v tom, že má dvě hlavní hrdinky, matku s dcerou.

Věra Kyselková je dáma ve středním věku, která celý život pracovala v bance. Stala se vedoucí menší skupinky bankovních úřednic a její úspěchy při jednání s klienty i kolegy ji uchlácholily natolik, že nemá potřebu se dále rozvíjet a učit se novým technologiím. Počítače neovládá ani na amatérské úrovni, a to, co je schopná předvést s klávesnicí a monitorem, je doslova k popukání. Když není v práci, stará se o manžela, o domek se zahradou a o jednoho zarputilého ubečeného berana.

Její dcera, dvacetiletá Ida, žije sama se svou roční holčičkou Maruškou a tajně sní o tom, že na ni někde čeká někdo, kdo je bude obě milovat. Ida porodila dítě i navzdory svému tehdejšímu příteli, a i když neztrpkla, její myšlení je hodně cynické. Ida si umí udělat legraci ze své životní situace, sama ze sebe, a dokonce i z matky, která se rozhodla, že jí u nich na vesnici sežene manžela. Ida se naoko podvolí, ale protože jsou Velikonoce a nápadníci chodí na koledu, správně tušíte, že ne všechno dopadne tak, jak si to matinka naplánovala.

Zatímco starší Věra vyráží na školení počítačové gramotnosti (v jejím případě spíše absolutní negramotnosti), Ida se sbližuje s člověkem, který její matce připadá podezřelý. Ve hře je několik mužů, a pokud jste již četli nějakou autorčinu knihu, pak tušíte, jak se tato linie bude vyvíjet. V knize „Zaťukej mi na srdce“ dostaly poměrně velký prostor i vedlejší postavy. Jde o svérázné týpky a nechybí mezi nimi ani pár skutečně směšných figurek. Autorce není nic svaté, a jak může, rýpne si. Nejčastěji je to do mužů nebo do nesympatických lidí.


Autorka si vytvořila vlastní jazyk plný neologismů a nečekaných spojení. Ráda si pohrává se slovy, se slovními spojení, a co se týče dvojsmyslů a významů slov, je kniha hotovým gejzírem originálních nápadů. Obyčejné věci dostávají neobyčejná pojmenování a to je jedna z věcí, která je pro autorčin styl charakteristická. Umím si představit, že by román „Zaťukej mi na srdce“ vycházel na pokračování v časopise nebo že by byl zfilmovaný. Nachtmanová píše vtipně a s nadsázkou o tom, jaký život je, ale vylepšuje to tím, že svým hrdinkám dopřává šťastné konce. A takové příběhy rozhodně chceme číst.  

Autor recenze: Veronika Černucká

Recenze: Robert Ryan – Mrtví nikam neutečou


Máte rádi Sherlocka Holmese a jeho pomocníka dr. Watsona? Umíte si představit jejich dobrodružství odehrávající se v první světové válce? Baví vás komplikované zápletky a příběhy, ve kterých není nouze o překvapení? Potom se pohodlně usaďte a pusťte se do detektivky „Mrtví nikam neutečou.“

Nakladatelství: Plus

Počet stran: 464
Rok: 2016

Recenze:
Angličan Robert Ryan (1963) pracoval dlouhá léta jako novinář a scénárista. My jsme se s ním mohli setkat už před rokem, kdy vyšel jeho knižní debut „Krajinou mrtvých mužů“. Aktuální román „Mrtví nikam neutečou“ je druhým dílem série s dr. Watsonem a je dobré vědět, že knihy lze číst nezávisle na sobě. Ryan využil zájmu o snad nejslavnějšího Velkého detektiva všech dob a jeho nová dobrodružství umístil na počátek dvacátého století. V čem je jeho série zvláštní?

Sherlockův předchůdce od Arthura C. Doyla oslňoval svou dedukcí a jízlivým vtipem především v povídkách. Literární vědci v souvislosti s tím hovoří o epigramu a zkratkách a všichni do jednoho vyzdvihují jeho řešení případů pomocí rozumu. Rozum i úžasné dedukce Ryan zachoval, ale svého detektiva zasadil do románu odehrávajícího se v roce 1916. Díky tomu spojil klasickou detektivku hádanku s historickým románem a (což je ještě lepší) se špionážním thrillerem plným akce. Tempo románu „Mrtví nikam neutečou“ je pomalé, ale o to víc si můžete vychutnat popisy a charakteristiky.

Postavy tu nejsou pouze načrtnuté, ale jsou to uvěřitelné bytosti procházející vývojem. Delší rozsah umožňuje zapracovat na zápletkách a sem tam přihodit nějakou tu falešnou stopu, která čtenáře dokonale zmate. Hlavním hrdinou příběhu je dr. Watson, který se díky zkušenostem z fronty stal odborníkem na neurologii. Jistý vlivný politik (jehož jméno vám nebude neznámé) prahne po tom, aby se Watson ujal vyšetřování záhadného případu, a aby dosáhl svého, neštítí se doslova ničeho. Kvůli záchraně starého přítele se Watson ocitá v zakázaném pásmu, ve kterém Angličané provádějí tajné pokusy.

Při jednom takovém pokusu zemře několik lidí a jediný přeživší postupně přichází o rozum. Pokud znáte původního Sherlocka, tak víte, že s podobnými případy se Watson již setkal. Angličané si od něj slibují, že jim pomůže vyhrát první světovou válku, a Watson se bezúspěšně snaží nebýt vtažen do molochu, který by ho rozdrtil. Watson si snaží vsugerovat, že vede pátrání jako obyčejný soukromý detektiv, ale okolnosti mu nedají zapomenout na to, kde je. Zakázané pásmo mají v hledáčku zahraniční agenti, zrádci i novináři. Místní tuší, že se tu děje něco ošklivého, a čtenář cítí všeobecnou atmosféru děsu.

Některé pasáže jsou téměř hororové, ale všechny zápletky i jejich řešení jsou ryze detektivní. Občas se tu koketuje s mystikou, s věcmi mezi nebem a zemí, ale ničeho se nebojte. „Mrtví nikam neutečou“ jsou detektivka se vším, co v ní má být. Ryan dokáže neustále překvapovat a jeho příběh obsahuje řadu prvků ze špionážních románů. Postavy skrývají svou pravou identitu, neustále lžou a intrikují. Ten, kdo působí jako klaďas, se změní v záporáka, ale na dalších stránkách zjistíte, že opravdu patří do tábora „těch dobrých“. Mezi řádky se tu řeší politika a je vidět, že autor dané problematice rozumí.


Ryan píše srozumitelně, čtivě a fundovaně. Jeho styl je poklidný, příjemně civilní a nadmíru kultivovaný. K tomu, abyste pochopili, že tenhle pán je velice vzdělaný, vám postačí vlastně jen pár stránek. Fajn je, že „Mrtví nikam neutečou“ nejsou žádná testosteronem nabušená próza. Velkou roli zde mají ženy a v drtivé většině jsou to ony, kdo zamíchají dějem a ovlivní zápletky. „Mrtví nikam neutečou“ rozhodně patří k nadprůměru toho, co kdy bylo o dvojici pátračů z Baker Street napsáno.   

Autor recenze: Veronika Černucká

Recenze: D.M.Pulley – Mrtvý klíč


Dvě ženy, dva různé osudy a jedna banka. Beatrice a Iris od sebe dělí dvacet let, nikdy se spolu nesetkaly, ale život obou ovlivní stejná záhada. „Mrtvý klíč“ je originální detektivka, která nadchne muže i ženy. Muži tu najdou akci a konspirační teorie, ženy si vychutnají intimní pasáže věnované hlavním hrdinkám. V knize se intrikuje, téměř nikdo není tím, za koho se vydává, a garantuji vám, že vám na konci poklesne čelist úžasem.

Nakladatelství: Mystery Press

Počet stran: 400
Rok: 2016

Recenze:
D. M. Pulley je pseudonym Američanky, o které víme pouze to, že pracuje jako stavební inženýrka a s manželem vychovává dva syny. Psaní jí lákalo stejně jako podzemní trezor s nevyzvednutými bezpečnostními schránkami, se kterým se setkala během své práce, a tak vznikla napínavá detektivka „Mrtvý klíč“. Ten před dvěma lety vyhrál cenu na Amazonu a čeští čtenáři se s ním mohou seznámit díky nakladatelství Mystery Press. Autorka hodlá v psaní pokračovat a prý koketuje i s myšlenkou volného pokračování „Mrtvého klíče“.

Ale už k věci. D. M. Pulley nezapře ženský rukopis, proto se připravte na pěknou řádku dojemných scén a na pasáže, u kterých se budete hloupě usmívat. Ačkoliv se autorka nebojí sentimentu a využila všechny triky obratných vypravěčů, ani na malou chvíli nesklouzla ke kýči nebo líbivosti za každou cenu. „Mrtvý klíč“ je na jednu stranu soukromý příběh dvou žen a na stranu druhou pěkně drsné a brutální čtení. Pokud si potrpíte na přirovnání, tak si představte špiona Jasona Bournea, jehož dobrodružství sepsala Camilla Läckberg nebo Tess Gerritsen. Mužské čtenáře uspokojí motivy politikaření, mafiánů a agentů FBI a všechny do jednoho nadchne inteligentní a promyšlená zápletka.

Kniha má vcelku pomalý rozjezd, protože se potřebujete seznámit s místem, kde se příběh odehrává. Dvacet let zavřená a opuštěná banka má svá tajemství, ve kterých není radno šťourat. Tahle banka není jen budovou, ale i plnokrevnou postavou. Být vámi, tak už od začátku dávám bedlivý pozor na všechno, co vám autorka prozradí. „Mrtvý klíč“ je vystavěný jako klasická detektivka – hádanka a už na prvních stránkách najdete vodítka k řešení některých záhad. Těch záhad je tady hned několik, a protože je autorka skvělá manipulátorka, budete zírat, kdo je vlastně kdo, a jaké má ke komu vazby.

Jestli rádi řešíte záhady, tak v „Mrtvém klíči“ si přijdete na své. Jen hrozí, že při rozplétání zápletek vám uniknou zrovna ty nejdůležitější. Ale to přece chceme a díky tomu je „Mrtvý klíč“ jednou z nejlepších detektivek letošního roku. Beatrice a Iris jsou každá zcela jiná, ale oběma uvěříte každé jejich slovo. D. M. Pulley je výborná v popisech, při charakteristikách i v dialozích. Její styl je příjemně civilní, a když píše o fungování bezpečnostních schránek v bance, porozumí jí i naprostý laik a technický antitalent.


Co je ale na knize nejlepší, je to, že tu není pouze jeden pachatel jednoho trestného činu. Snad každý něco provedl a autorka si vyloženě libuje v černém humoru. „Mrtvý klíč“ je trochu jako americký film o vykrádání bank, trochu jako politický thriller a trochu jako román pro ženy s kapkou romantiky. Zapomeňte ale na veškerá klišé, protože D. M. Pulley je chytrá ženská a nedopustí, abyste jí viděli do karet.   

Autor recenze: Veronika Černucká

Recenze: Alan Russel – La Loba


Komplikovaná zápletka, řada šokujících překvapení, skvělý autorský styl a atraktivní kulisy. To je jen pár věcí, kvůli kterým byste si měli La Lobu přečíst. Pokud jste žena, měla byste vědět, že La Loba znamená Vlčí ženu, která je symbolem síly a nezničitelné energie. La Loba je unikátní v tom, že obsahově jde o mrazivý psychothriller a stylisticky o krimi ve stylu drsné americké školy.

Nakladatelství: Kniha Zlin

Počet stran: 367
Rok: 2016

Recenze:
Američan Alan Russel (1956) patří k předním autorům tzv. mystery novels, což jsou napínavé příběhy s prvky nadpřirozena. Russel pracoval desítky let v cestovním průmyslu a své zkušenosti zúročil v řadě svých knih. Ty si získaly velkou oblibu mezi čtenáři i literárními kritiky. „La Loba“ je první autorova česky vydaná kniha a je zřejmé, že se tu setkáváme s nebývalým talentem. Russel je skvělý vypravěč a pod jeho rukama ožívají nejen postavy, ale i místa a pradávné mýty. Jeho dialogy jsou neuvěřitelně živé a k charakterizaci postav mu postačí jen pár trefných vět.

Nevím, zda je to úmysl, ale jeho psaní připomíná kulometný styl detektivkářů z americké drsné školy. Russel se s ničím nemazlí, zbytečně se nevykecává a jde rovnou k věci. V praxi to vypadá tak, že dvě tři kapitoly u Russela by jiným autorům vystačily na celou knihu. A to přitom neošidí ani popisy budov či líčení přírody. Russel geniálně spojuje cynismus se sentimentem a jeho vyprávění ocení muži i ženy bez rozdílu věku. Recenze chválí pozornost, kterou Russel věnoval Aljašce, ale nebojte se, že by to bylo samoúčelné a odvádělo to od detektivní zápletky.

Magická Aljaška zde funguje jako místo, kde se v rozmezí tří let ztratily dvě mladé ženy. Elese zmizela během líbánek a její manžel Greg trvá na tom, aby po ní policie okamžitě vyhlásila pátrání. Seržant Hamilton mu tak docela nevěří a o jeho verzi událostí má jisté pochyby. O tři roky později zmizí Nina, snoubenka významného milionáře. Po Nině začne pátrat její milý i Greg s Hamiltonem a čtenář absolutně netuší, komu z nich může věřit. Hlavní postavou příběhu je Nina, která se ocitá v divočině s někým (či něčím), kdo (nebo co) už přesně ví, k čemu mladá žena poslouží. Folklor se mísí s racionální detektivkou, a i když tu není nouze o věci mezi nebem a zemí, vysvětlení je logické a reálné.

Nina se snaží přežít a v jedné chvilce se rozhodne, že si bude říkat La Loba, Vlčí žena. La Loba je podle pověstí prapůvodní divoška, která žije v souladu s přírodními živly a všemi tvory. Nina se pokouší o návrat do civilizace a k tomu jí má pomoci určitým specifickým způsobem Elese. Naprosto dechberoucí jsou pasáže o životě v drsné Aljašce, kde je nejbližší chatrč desítky kilometrů daleko. Z každé stránky čiší zlo a vy nevíte, kdo (nebo co) je jeho původcem. Některé pasáže jsou až hororové, a co se týče detektivní linie, čeká na vás několik parádních překvapení.


Russel není žádný snílek a moc dobře ví, že největší hrůzy nepáchá příroda, ale člověk. Jeho postavy se často ocitají v mezních situacích a musí se rozhodnout, jak se zachovají. Téměř každý tu řeší dilema, co všechno je ochotný udělat pro své přežití a pro své dobro. „La Loba“ je silný příběh, který se vám zažere pod kůži a na který budete myslet ještě hodně dlouho. Zřejmě budete doufat, že „La Lobu“ někdo natočí jako film, a rozhodně si budete přát, aby Russelovi u nás vyšlo mnohem více knih.       

Autor recenze: Veronika Černucká


Recenze: Helen FitzGeraldová – Virál


Umíte si představit, že se po celém světě šíří nahrávka něčeho, na co nejste vůbec (ale opravdu vůbec) pyšní? Něco takového se stalo osmnáctileté studentce Su. Nechci zacházet do detailů, tak řeknu jen to, že na inkriminovaném amatérském videu jde o erotické hrátky a kromě Su v něm figuruje dvanáct urostlých jinochů. „Virál“ je tragikomický příběh o jedné smolařce a je jen na vás, jaké poselství či ponaučení si z něj vezmete.

Nakladatelství: Kniha Zlin

Počet stran: 255
Rok: 2016

Recenze:
Australanka Helen FitzGeraldová (1966) není ve světě literatury žádným nováčkem. Její thrillery pro mládež i dospělé si oblíbili čtenáři na celém světě a FitzGeraldová se může pochlubit řadou cen. „Virál“ z Knihy Zlín je první knihou, která vychází v češtině, na příští rok se chystá vydání thrilleru „Pláč“. Helen pracovala deset let jako sociální pracovnice u kriminální policie, proto je jí téma „Virálu“ velmi blízké. Oficiálně je „Virál“ zařazen mezi krimi romány, ale rozhodně nečekejte nic temného ani drsného.

Názor nechť si udělá každý čtenář sám, já se ale nemohu zbavit pocitu, že „Virál“ je obrovská nadsázka, kterou není možné brát vážně. Tahle kniha je nálož černého humoru a já se bavila jako už dlouho ne. Ano, jsou tady i citlivé a velice smutné pasáže, ale ty netvoří ani desetinu děje. Pohled hlavní hrdiny na svět je cynický a chladnokrevný. Příšerný trapas, který se jí stal během dovolené v plážovém baru, by slabší povahy dovedl na pohovku u psychiatra, ale Su jej komentuje bez emocí stylem: Stalo se to, je to ostuda, ale život jde dál.

Příběh začíná ve chvíli, kdy Su zjistí, že celý virtuální svět sleduje její erotickou exhibici. Dívka zpanikaří a uteče někam, kde ji nikdo nezná. Zatímco se pokouší přijít na to, jak fungovat dál, její svérázná a potrhlá matka vymýšlí „geniální“ plány, jak minimalizovat škody. Ačkoliv je Su adoptovaná, matka by za ni položila život, a tak pro ni není nic nemožné. Ruth pracuje jako soudkyně, a i když v ní její okolí vidí objektivní profesionálku, nyní se snaží interpretovat fakta tak, aby ze své dcery udělala nevinnou chudinku a oběť znásilnění.

Téma je vážné, něco podobného by se mohlo stát i nám, ale to nic nemění na tom, že při čtení budete slzet smíchy. Sebeironické komentáře Su a proměna Ruth ve zločince jsou něco tak absurdního, až vás napadne, jak tohle mohl vůbec někdo vymyslet. Vyprávění o vztahu Ruth k jejím dvěma dcerám připomíná psychologický román a kromě hlavní detektivní zápletky je zapotřebí vyřešit ještě pár záhad. U některých scén vám bude běhat mráz po zádech, jiné vás dojmou k slzám, ale to, co zde převažuje, je inteligentní humor, na kterém si vypěstujete závislost.


FitzGeraldová posunula hranice zábavy a zbořila veškeré mýty o tom, co je vhodné a o čem by se naopak nemělo psát. Psát vtipně o nemorálních věcech není vhodné, ale ona je okouzlující i ve chvíli, kdy nechá své hrdinky plánovat vraždu, která má vypadat jako sebevražda. Pokud budete brát „Virál“ s nadhledem, přinese vám ohromný čtenářský zážitek. Kniha si získá čestné místo ve vaší knihovničce a vy se k ní budete často vracet. A pokud ne? Potom jste suchaři, kteří se právě připravili o potěšení z příběhu, který je jeden z milionu. 

Autor recenze: Veronika Černucká

Minirecenze: Naďa Horáková – Tajemství Anny z Lampersdorfu

Krásný den!

Dlouho jsem přemýšlela, jak to dělat, když mám recenzní výtisk pro web VašeLiteratura.cz a píšu recenzi v první řadě pro ně. Psát totiž dvě odlišné a při tom vlastně totožné recenze  (druhou sem na blog) je nesmírně náročné… Nakonec mě na zajímavou myšlenku přivedla Veronika Černucká, která na můj blog píše některé recenze. Přišla totiž s nápadem, psát něco jako minirecenze – tip na knihu. A protože se mi to zalíbilo, přináším první pokus…

Naďa Horáková – Tajemství Anny z Lampersdorfu

V knize sledujeme tři části.
V první části poznáváme kněze vyznávajícího staré pohanské náboženství. Příběh nás zavádí poprvé na Moravu a to před koncem prvního tisíciletí po Kristu. Poznáváme legendu o dvou stejně narozených dětech a velkém pokladu ukrytém v jeskynní svatyni.
Ve druhé části čteme příběh z konce třináctého století. Zde se seznamujeme s Annou z Lampersdorfu a jejím zajímavým osudem. O tom, jak se vdala za dědice Ulvské tvrze a jak bylo její manželství komplikované. A také o tom, jak dostala jako svatební dar dva cínové talíře a poháry s motivem holubic. Ne celý tento dar však spočinul spolu s ní v její hrobce.
Ve třetí a nejdelší – hlavní části se seznamujeme s Anežkou. Anežka žije v současnosti, má poněkud divokého manžela, syna a věnuje se místním legendám. Jednoho dne do vsi přijede archeolog vlastnící pohár s motivem holubice, a hledá hrob Anny z Lampersdorfu. Seznámí se s Anežkou a společně dají síly dohromady… Odkryjí mnohem více, než jen středověké legendy. Ale o tom už se dočtěte sami. 🙂
Trochu nezvyklé bylo rozdělení oněch tří částí. První mě příliš nebavila, za to příběh Anny z Lampersdorfu si dovedu představit zpracovaný jako historický román. Třetí část byla zpočátku hodně chaotická a spousta informací mi přišla zbytečná. Když se však rozjelo samotné pátrání, naprosto jsem podlehla. Nechala jsem se strhnout a oproti svým zvyklostem jsem četla skoro do noci. Tahle knížka se čte velmi lehce od samého začátku a i přes krkolomné líčení Aniných vztahů se mi hodně líbila a bavila mě. 
Tajemství Anny z Lampersdorfu poprvé vyšlo již v roce 2002 a já jsem moc ráda, že Moba udělala druhé vydání.

Hodnocení: 85%