Recenze: Therese Anne Fowlerová – Z jako Zelda


Příběh zlatých dětí jazzového věku – Zeldy Fitzgeraldové a jejího slavného manžela – spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda vás vtáhne po přečtení prvních řádků. Ponoříte se do konce 20. let 20. století a propadnete vysněné zářivé budoucnosti, jako oni. Dva mladí lidé, kteří milovali jeden druhého, byli plní života, plánů a ideí. Dva lidé, kteří byli natolik komplikovaní, až jeden druhého navzájem zničili.


Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 400
Rok: 2014

Recenze:
Světová knihovna Odeon se pro mě už pomalu stává zárukou kvalitního čtení. Jestliže mě Hrad Jennifer Eganové velmi oslovil a dlouho jsem nad ním musela přemýšlet, kniha Z jako Zelda od Therese Anne Fowlerové mě zasáhla až do morku kostí. Snad ještě nikdy jsem nečetla natolik poutavý román vystavěný částečně na fikci a částečně na skutečných událostech. Autorka vycházela nejen z dobového tisku a samotných literárních děl hlavních postav, ale také z jejich deníkových záznamů a bohaté korespondence, čímž její vlastní literární dílo nabývá na kvalitě. 
Román pojednává o Zeldě Sayreové, mladé ženě, naivní dívce, vzpouzející se neposlušné dceři uznávaného jižanského soudce, která se vzepře přání rodičů a místo aby se provdala za jižanského majetného muže a hrála roli poddajné manželky, zvolí cestu svého srdce. Zamiluje se do mladíka, který před sebou má velmi nejistou budoucnost. Chce uživit sebe, manželku a rodinu psaním. V době, kdy se nikdo psaním knih a povídek neživí, kdy netuší, nakolik bude jejich budoucí život stabilní, si Zelda vybere lásku a dobrodružný život s budoucím velkým autorem – spisovatelem Francisem Scottem Fitzgeraldem. 
Těsně po vydání jeho první knihy za ním odjíždí a provdává se. Nastává zlatá éra jejich života a Scottovy kariéry. Jak Zelda v knize popisuje, vše, co napsal, se měnilo ve zlato. Jeho sláva stoupala a spolu s ní i zájem o oba naše hrdiny. Postupně se stávali středem pozornosti na večírcích, dýcháncích a akcích všeho druhu a jejich život vířil mezi psaním, přáteli a alkoholem. Scottova hvězda stoupala a mně se chce napsat – za úspěšným mužem hledej ženu. Ženu oddanou, motivující, inspirující… Takovou byla i Zelda. Alespoň zpočátku.
Postupem času se ukázalo, že styl jejich života nejen že neprospívá Scottově psaní, ale začíná ničit oba manžele, pokud se ovšem nezačali ničit vzájemně. Nikdy nežili na jednom místě. Stěhovali se podle toho, kam mířili jejich přátelé, kde Scott čerpal inspiraci či klid pro další román a všude po světě, kam se nastěhovali, seznamovali se s dalšími a dalšími lidmi – významnými i méně významnými umělci, nakladateli a boháči. Jejich život byla jedna velká párty. Až do doby, než se Scott seznámil s Ernestem Hemingwayem. Podle Scotta s přítelem, který ho motivoval a on mu pomohl dosáhnout zářné kariéry. Podle Zeldy s mužem, který zničil jejich manželství.
Jak to bylo doopravdy, to si musí každý čtenář odvodit sám. Příležitostí i materiálu k přemýšlení mu kniha poskytne více než dostatek. Já osobně si knihu užívala dvojnásobně, možná ještě více. Na jedné straně stojí skvělý příběh vystavěný na základě skutečných událostí. Na druhé straně je pak hloubka příběhu o manželství dvou lidí, kteří se milovali a trápili zároveň. Je to kniha, která pobaví a zároveň nutí přemýšlet, srovnávat… Kniha, která vás zasáhne do hloubky a nad kterou jsem nedokázala přestat přemýšlet.
Na své si zde přijdou milovníci umění, salonů, spisovatelů, malířů, zkrátka všeho, co umělecký svět ve dvacátých až čtyřicátých letech obsahoval. Sledujeme jména slavná (Fitzgerald, Hamingway, Cocco Chanel), ale i ta méně slavná. Vnímáme, jak žili tehdejší umělci a nakolik se odlišovali od běžných lidí. Zároveň však sledujeme zdrcující příběh jednoho manželství a především Zeldy, jako manželky a ženy, která je uvězněná ve vlastní kleci. Nedokáže být matkou a manželkou na plný úvazek. Ani nemůže, protože Scott trvá na přísných chůvách věnujících se jejich dceři. Když se Zelda pokusí najít sama sebe a prosadit se v oblastech, které ji zajímají (psaní, malování, balet), opět je na scéně Scott – žárlivý manžel, který nesnese úspěch vlastní ženy a sráží ji na kolena.
Očekávala jsem román plný zábavných scén z uměleckého prostředí, ale dostala jsem mnohem víc. Silný příběh, kde romantika musí stranou. Kde je až na samou kost odhalený příběh lidské slabosti, návykovosti, touhy po tom, něco dokázat a zdrcující síly neúspěchu a nepřejícnosti.
Román Z jako Zelda je snad to nejlepší, co jsem tento rok přečetla a hodně ovlivnil mé smýšlení a pohled na svět. Možná i proto, že jsem chvílemi v Zeldě viděla sama sebe. 
Hodnocení: 5/5

Recenze: Jo Nesbo – Krev na sněhu


Netradiční příběh s detektivní zápletkou napsal známý autor oblíbeného Harryho Holea – Jo Nesbo. Tenoučká knížečka s názvem Krev na sněhu mě velmi překvapila. Tohle totiž rozhodně není obyčejná detektivka/thriller tak, jak jsem je až dosud četla. Tady je hlavním hrdinou pachatel, nájemný vrah, který dostane takový úkol, po jehož vykonání se sám stane štvanou zvěří.


Nakladatelství: Kniha Zlin
Počet stran: 152
Rok: 2015

Recenze:
S oblíbeným autorem Jo Nesboem jsem se v knižní podobě setkala úplně poprvé. Jako audioknihu jsem si poslechla jeden z jeho příběhů s Harry Holem, ale ke čtení jsem se zatím nedostala. Možná, kdyby měl autor jednu, dvě knihy, bylo by to snazší. Ale při Nesboově produktivitě jsem se obávala, že mě jeho knihy zcela pohltí a já najdu novou závislost, na kterou prostě nemám čas.

Ale protože už jsem si připadala jako ostuda, že jsem od tohoto autora dosud nic nečetla, skočila jsem po první knížce, kterou jsem od něj v knihovně objevila. Potěšilo mě také to, že se jedná o samostatnou knihu, nebo spíše první díl diptychu, takže nebudu tápat ve vedlejším příběhu.

Na první pohled mě zarazilo, jak je knížka tenká. Má totiž pouze 152 stránek. A i když se může zdát, že to je taková knižní jednohubka, není tomu tak zcela. Ano, měla jsem ji přečtenou za jedno odpoledne. Ale vzala jsem ji do ruky jako oddechovku, na kterou nebude třeba mnoho soustředění – a právě v tom jsem narazila. Kniha je psána trochu těžším jazykem a tak mi chvíli trvalo, než jsem si na udaný rytmus zvykla a začetla se.

Příběh vypráví sám hlavní hrdina, se kterým se setkáváme ve chvíli, kdy zabije člověka – pro něj pouhý kus – na jehož smrt byl najat. Už to mě zarazilo. Chvíli mi trvalo, než jsem opravdu pochopila a uvěřila tomu, že knihu vypráví vrah – nájemní vrah! Olav Johansen se dal do služeb k mafiánskému bossovi Hoffmannovi a podle jeho slov je to jediná práce, kterou může vykonávat. Nezdá se, že by měl nějaké výčitky svědomí, ostatně po nějaké chvíli se dozvíme, že Olav vyrůstal v problematické rodině a se smrtí očividně problémy nemá. Jeho šéf mu však zadá zrádný úkol – má zavraždit jeho manželku. V Olavovi se rozblikají výstražná světla. Co když splní úkol a Hoffmann se bude chtít zbavit i jeho, protože bude vědět už příliš mnoho?

Přesto se rozhodne úkol splnit. Několik dní sleduje svou oběť oknem, když usoudí, že by mohl zakázku vyřešit trochu jinak. Netuší, jak si při změně zadání svého úkolu naběhne!

I když mi chvilku trvalo, než jsem se do příběhu začetla, přiznávám, že jsem za polovinou nedokázala knížku odložit a chtěla jsem vědět, co bude dál. Olav je sice nájemný vrah a bestie nejvyššího kalibru, přesto jsem se přistihla, že mu fandím a přeji si, aby příběh pro něj dopadl dobře. Díky jeho vyprávění o sobě samém totiž odhalíme i jeho „lidskou“ stránku a ta je mnohem poetičtější, než se může zprvu zdát.

Velmi zajímavé mi přišlo právě výše zmíněné vyprávění v první osobě a to přímo z pohledu vraha. Nejdříve jsem si říkala, že kdyby měla kniha více stránek, asi bych ji odložila. Na konci jsem si musela přiznat, že je těch stránek příliš málo a že bych chtěla víc.

Co mě na knize bavilo? Především to, jak vrah přemýšlel. Číst jeho myšlenkové pochody a sledovat, že i vrah může mít srdce a může někoho milovat, to bylo velmi zajímavé. Bavila mě také neočekávanost dalších událostí. Autor si totiž doslova hraje s fantazií. Svou i čtenářovou. Vždycky, když už jsem si myslela, že vím, jak to dopadne, nebo co bude následovat, došlo ke změně a všechno bylo jinak.

Pokud si tedy chcete užít netradiční velmi osobní vyprávění v kratším příběhu bohatém na zvraty, určitě mohu doporučit právě Krev na sněhu. V mém případě kniha splnila úkol. Seznámila jsem se s autorem, jenž mě dokázat překvapit, pobavit a potěšit a určitě se podívám i po jeho další tvorbě. Průměrné hodnocení nakonec dávám za to, jak byla kniha krátká, protože by si jistě zasloužila víc.

Hodnocení: 3/5

Recenze: Zora Beránková – Po meči i po přeslici


„Po meči i po přeslici“ je strhující historický román, který se čte jako detektivka. Hlavní hrdinkou je nepříliš známá Eliška Kateřina z rodu Smiřických. Co dívce chybělo na kráse, dohnala chytrostí a laskavostí. Eliška Kateřina nežila příliš dlouho, ale její život byl plný zvratů závislých na politice a rozmarech ambiciózních mužů. Beráková je skvělá vypravěčka, proto vám zaručuji, že její román zhltnete na jedno posezení.


Nakladatelství: Motto
Počet stran: 256
Rok: 2016 (1. vydání 2009)

Recenze:
Zora Beráková (1921) není ve světě literatury žádným nováčkem. Literární tvorbě se věnovala už od dob studií na gymnáziu a psát nepřestala ani poté, co vystudovala francouzštinu a latinu a získala doktorát z filozofie. Beráková pracovala jako diplomatka a první knihy, které jí vyšly, byly sbírky poezie. Od těch přešla k psychologickým románům a krimi povídkám. Souběžně s historickým románem „Po meči i po přeslici“ vyšla u nakladatelství Motto i její kniha krimi povídek „Vražda bez oběti“. Kromě vlastní tvorby je také autorkou řady knižních překladů a rozhlasových her.

Beráková je spisovatelka, které přímo svědčí rozsáhlejší prózy. V románech vás přesvědčí o tom, že je výborná vypravěčka s elegantním stylem psaní. To, co jí vyloženě sedí, jsou popisy, líčení a navození atmosféry. Její postavy, mezi kterými nadržuje silným statečným ženám, se přirozeně vyvíjejí a čtenář se s nimi dokáže ztotožnit. Jejich osudy budete hltat i v případě, že byste četli pouze o nich a Berákové knihy byly okleštěné o napínavé zápletky. Ale nebojte, zápletek je tady hned několik a Eliška Kateřina si toho prožila tolik, kolik by jinému vystačilo na několik životů.

Motto vydalo už několik autorčiných historických románů a skvělé je, že si Beráková nevybírá profláklé postavy, o kterých se učí každé dítě v dějepise. Díky tomu jsou její příběhy čtivé a na vás čeká řada překvapení, protože prostě netušíte, jak se bude děj vyvíjet a jak skončí. Její hrdinky pocházejí z významných rodů, jejich životy byly značně komplikované a ony samy se jistým způsobem zapsaly do historie. Eliška Kateřina pochází z rodu Smiřických, který v 17. století patřil k nejbohatším a nejvýznamnějším rodům na našem území. Počátek tohoto století se nesl v duchu náboženských střetů a určitou dobu to vypadalo, že Eliščin bratr by se mohl dokonce stát i českým králem.

My se s hlavní hrdinkou setkáváme ve chvíli, kdy tráví dny na hrádku, který se na dlouhá léta stal jejím vězením. Mladičká Eliška se zamilovala do poddaného, a protože s ním navázala vztah, někteří ambiciózní příbuzní využili šance a postarali se o to, aby dědička zmizela ze scény. Troufnu si tvrdit, že Eliška si velmi brzy získá vaše sympatie. Ačkoliv není pouze kladnou hrdinkou, dokážete jí porozumět a budete se umět vžít do její kůže. Eliška se narodila s vystouplou lopatkou, a ačkoliv se mohla pyšnit krásným obličejem a útlou postavou, pro svou matku znamenala zklamání.

Eliška retrospektivně vzpomíná na svého milence a vy se skrze její romantický příběh dozvídáte mnohé o její rodině i politické situaci v Čechách. Beráková je obratná vypravěčka, která dokáže historická fakta umně zakomponovat do příběhu, takže nemáte ani na chvíli pocit, že je v něm něco nadbytečného nebo nudného. Všechno souvisí se vším, všechno je propletené a i ten nejmenší detail, který se odehrává například na královském dvoře, má pro naši hrdinku dalekosáhlý význam. Zatímco Eliška teskní po svém milenci a po svobodě, několik lidí si uvědomí její význam.

Uvězněná Eliška by se totiž mohla stát paní celého majetku Smiřických a to rozhodně není málo. A tak se začne intrikovat, podvádět a vraždit. Eliška je pouhou loutkou, která vůbec nechápe, o co jde. O politiku se nezajímá a nějaké čachry jsou jí naprosto cizí. Ona pouze touží po lásce a spokojené rodině. Naštěstí to není žádná naivka, ale rozumná žena, vědomá si svých silných i slabých stránek.


Beráková píše čtivě, profesionálně a návykově. Až její román „Po meči i po přeslici“ odložíte, nadšeně se vrhnete na její další romány. Ačkoliv nejsou prioritně určené pouze ženám, přinesou jim největší potěšení, protože v sobě mají cosi pohádkového a možná i blízkého červené knihovně. „Po meči i po přeslici“ vás přenese do doby šlechtičen v krásných šatech a vy můžete přemýšlet nad tím, jak byste se zachovali, kdybyste se ocitli na místě Elišky Kateřiny.  

Autor recenze: Veronika Černucká

Recenze: Jill Alexander Essbaum – Hausfrau


Že je nemožné spojit disputace o smyslu života s lekcemi němčiny? Že kniha o znuděné paničce ve zlaté kleci bude zákonitě o ničem? Že nejde napsat mrazivý psychothriller bez scén plných násilí? Že komerční bestseller a jedna z TOP knih nemůže mít formu básně v próze? O tom, že to jde, vás přesvědčí naprosto unikátní „Hausfrau“, která je (považte!) debutem americké autorky Jill Alexander Essbaum.


Jill Alexander Essbaum (1971) žije v Kalifornii a je to vskutku vzdělaná a intelektuálně zaměřená žena. Na univerzitě přednáší poezii a je autorkou několika básnických sbírek. Román „Hausfrau“ je jejím debutem, a to debutem nadmíru zdařilým. Kniha se okamžitě po vydání stala senzací a zahraniční nakladatelé se předháněli o autorská práva na její vydání. Jen ve Velké Británii o ni usilovalo devatenáct nakladatelů. Do České republiky „Hausfrau“ zavítala díky nakladatelství Ikar.

Na začátku bych měla upozornit na to, že „Hausfrau“ je výjimečná i díky grafice. Celý text je červený, což evokuje napětí, tíseň a krev. Zlo tu dřímá pod povrchem a čeká na to, aby mohlo vystrčit růžky. První stránky jsou ještě nevinné, ale vy už tušíte, že se stane něco hrozného. Text knihy není jednolitý a nepřipomíná nic, na co jste z beletrie zvyklí. Rozvržením i stylem připomíná báseň v próze a hovory o filozofii a psychologii. Ty vede hlavní hrdinka Anna se svou psychiatričkou, a pokud si rádi vypisujete moudré myšlenky z knih, tak tady si na ně připravte rovnou celý zápisník.

Anna je sedmatřicetiletá žena, která se s manželem bankéřem odstěhovala do Švýcarska. Společně žijí v pohodlném domě a Anna se stará o tři děti. Chlapci Charles a Viktor chodí do školy a nejmladší dcerce Polly Jean je deset měsíců. Annin muž Bruno je pozorný manžel a milující otec, ale ona to vidí jinak. Připadá si jako v kleci a hledá způsob, jak najít něco, co jí zlepší život. Chodí na psychoanalýzu, navštěvuje kurz němčiny a milence střídá jako na běžícím pásu, ale stále není spokojená. Její psychiatrička ji podezírá z toho, že je jí jedno, zda svůj život promarní, a Anna si namlouvá, že se topí v depresích.

S péčí o děti jí pomáhá tchyně, její přátelé jí podají pomocnou ruku, kdykoliv potřebuje, ale Anně stále chybí Cosi. Cosi, co by naplnilo její život. Manželský ani rodinný život ji neuspokojuje a o tom, že by se angažovala v charitě nebo si našla práci na částečný úvazek, ani neuvažuje. Téměř všechny její myšlenky se točí pouze kolem sexu a vlastního uspokojení. Anna na vás bude zpočátku působit povrchně, ale jak ji budete poznávat blíž a blíž, zjistíte, co se v ní odehrává, a možná ji i pochopíte. Upřímně řečeno, Anna je rozporuplná osobnost a stejně rozporuplné budou názory na ni. Někdo ji bude litovat, jinému bude připadat jako ukňouraná panička, někomu bude pro smích a umím si představit i to, že některé čtenáře naštve.

Annu potká několik tragédií, z nichž některé jsou skutečné a některé domnělé. To, jak je vnímá, vás bude šokovat a nejednou si pomyslíte, že tahle dáma je pěkná mrcha. „Hausfrau“ je napsána poměrně objektivně a chladně, ale i přesto ve vás vyvolá řadu emocí. Autorka v sobě nezapře básnířku, a tak je její styl plný poetismů, jinotajů a metafor. „Hausfrau“ je chytrá, do jisté míry cynická a hodně otevřená. Vyprávění je prokládáno jakýmisi lekcemi z němčiny, na kterou Anna chodí, protože jako Američanka ovládá pouze angličtinu, ale všechna slova a spojení, která se tu objevují, mají souvislost s dějem.


Ačkoliv anotace naznačují, jak příběh skončí, budete velice překvapení, jak se vyvinou vztahy mezi jednotlivými aktéry. „Hausfrau“ je skvělý psychologický román a zároveň thriller, ze kterého mrazí. Je to příjemné překvapení v moři příběhů o ženách, které jsou si vesměs podobné jako vejce vejci. Kniha má velký filmový potenciál a Jill Alexander Essbaum má našlápnuto ke skvělé spisovatelské kariéře.

Knihu zakoupíte na stránkách obchodu Arara.

Autor recenze: Veronika Černucká

Recenze: Elizabeth Peters – Sběratel duší

Máte rádi příběhy, ve kterých nechybí napětí a láska? Hltali jste jako malí knihy o starověkém Egyptě? Nebo vás prostě jen baví řešit detektivní zápletky? Potom vítejte ve světě Elizabeth Peters. „Sběratel duší“ je skvělý mišmaš toho nejlepšího, co nabízí žánr dete
ktivky, thrilleru i červené knihovny.

Nakladatelství: Alpress
Počet stran: 224
Rok: 2016

Recenze:
Američanka Elizabeth Peters (1927 – 2013) získala ve svých třiadvaceti letech doktorát z egyptologie a její láska k Egyptu ovlivnila nejen její soukromý a pracovní život, ale i její románovou tvorbu. Peters, publikující pod několika pseudonymy, miluje tajemství, mysteriózní záhady a exotické prostředí. Její příběhy jsou nadmíru čtivé a ona se nebojí posouvat hranice žánrů. Jako autorka kašle na konvence, a když si přečtete příhody jejích hrdinek, uděláte si představu, jaká byla nejspíš i ona sama.

„Sběratel duší“ byl napsán už v roce 1981, ale to nijak nebrání výjimečnému čtenářskému zážitku. Příběh se odehrává v Egyptě, kde se zastavil čas, a přísně vzato je kniha historickou detektivkou. Hlavní hrdinka Althea nosí dlouhé sukně a pracuje jako společnice mladé dívky, ale její myšlení je skrz naskrz moderní a srozumitelné dnešním čtenářům. Althea je pětadvacetiletá atraktivní a inteligentní dívka, která se do Egypta dostává na zapřenou. Před deseti lety odsud prchla, protože její otec, významný archeolog, byl obviněn z ošklivého zločinu.

Dívka se vrací na místo, kde její otec zemřel za nevyjasněných okolností, a první podivné zážitky na sebe nenechají dlouho čekat. V archeologickém ústavu se setkává se dvěma muži, kteří dříve úzce spolupracovali s jejím otcem. Její zaměstnavatel se taktéž zajímá o památky a čtenář brzy pochopí, že tenhle příběh bude pěkně zamotaný. Detektivní linie připomíná zlatou éru klasických detektivek – hádanek, a tak máte pocit, že jste se přenesli do doby Agathy Christie. Ostatně, toto přirovnání není tak zcela od věci, jak sami uvidíte.

Althea dostane tajemný dopis s tajemnou šifrou, ze které vyplývá, že otec byl před deseti lety na stopě objevení něčeho, co by vyvolalo poprask nejen ve světě archeologie. Althea se s pomocí archeologů a svého zaměstnavatele vydává po otcových stopách, ale záhy je jasné, že existují lidé, kteří si nepřejí, aby pátrala na vlastní pěst. Dochází k různým zločinům a mezi nimi nechybí ani brutální vraždy. Dívčini nepřátelé využívají různé taktiky a ona neví, komu může věřit. Zápletky jsou promyšlené a inteligentní a čtenář až do poslední chvíle netuší, která bije.

Čtenář má k dispozici řadu vodítek, ale ta se utápí v řadě falešných stop, které vás dokonale zmatou. Vedle detektivní zápletky se vyvíjí i zápletka milostná, která je také příjemně komplikovaná. Autorka je skvělá vypravěčka se smyslem pro humor a ironii. Její hrdinka vypráví příběh v první osobě a díky jejímu sarkasmu i sebeironii tu není nouze o vtipné komentáře. Althea dřív mluví, než přemýšlí a to ji přivede nejen do komických situací, ale i do situací, ve kterých jde doslova o život.


„Sběratel duší“ je čtivý příběh, který přečtete jedním dechem. S hlavní hrdinkou se bez problémů ztotožníte a budete jí držet palce, aby nejen očistila otcovo jméno, ale aby se dala dohromady s tím pravým. V knize nechybí akční scény plné násilí a zajímavé vsuvky ohledně historie Egypta. „Sběratel duší“ pobaví a potěší všechny, kteří mají rádi netuctové chytré čtení. 

Autor recenze: Veronika Černucká

Recenze: Louise Waltersová – Kufr paní Sinclairové


Kufr paní Sinclairové přináší všechno, co má podle mě správný společenský román s romantickou zápletkou obsahovat. Rodinné tajemství, pocity viny, lásku, zklamání, promarněné příležitosti i druhé šance. V tomto poutavém románu sledujeme osudy babičky a vnučky. Dorothy a Roberty, z nichž každá se pere se životem s houževnatostí sobě vlastní. Co všechno skrývá stará žena? Odhalí Roberta babiččino největší tajemství?


Nakladatelství: Mladá Fronta
Počet stran: 288
Rok: 2014

Recenze:
Britská autorka Louise Waltersová píše především poezii. Kufr paní Sinclairové je její románová prvotina a troufám si říct, že velmi dobrá. Jedná se o společenský román, kde sledujeme dvě časové roviny – 40. léta 20. století, dobu zmítanou válkou, nebezpečím, strachem, ale i nadějí. Druhou rovinou je pak současnost, ve které poznáváme život mladé ženy Roberty, která je trochu problematická a své bytí si právě neusnadňuje. Svou nesmělostí a malou sebedůvěrou si hází sama klacky pod nohy a i když už by od ní člověk očekával trochu rozumu a prozřetelnosti, sotva se jich dočká. Roberta je vnučka Dorothy, ženy, jejíž příběh z mládí sledujeme ve zmíněné starší časové linii.

Dorothy, nebo také Dorothea žije se svým manželem Albertem v malém domku. Když si ho brala, byla přesvědčená o lásce. Prchala z domova, protože si nerozuměla s matkou, aby vytvořila domov svůj vlastní. Její představy však zmaří neshody s Albertem, který vůbec není takový, jak si myslela, a také časté potraty a následně i ztráta očekávaného synka. Albert nedokáže své ženě poskytnout potřebnou oporu a tak nepochopen odchází do války. Dorothy zůstává v domku sama, pere pro místní panství, čímž se dokáže uživit a získává jistou samostatnost. Život se jí změní v den, kdy na poli za domem havaruje polský pilot. Sousedé se domnívají, že chtěla muži zachránit život a sama se při tom zranila. Je považována za hrdinku a jako takovou ji navštíví major polské perutě, aby vyjádřil svůj dík. Jan Pietrykowski však v domku není naposledy. V následujících měsících se mezi ním a Dorothy rozvine křehký vztah, který ještě přiživuje jejich vzájemná touha i osamělost. Následující události přinesou Dorothy chvíle krásné, ale i bolestné. Musí učinit největší rozhodnutí svého života a navždy v sobě nést výčitku a temné tajemství.

Roberta je osamělá více než třicetiletá žena, která není schopna navázat vážnější vztah. Udržuje povrchní poměr s ženatým mužem a pracuje v nádherném knihkupectví, ve kterém se cítí lépe než doma. Tady je vše, co miluje. Krásné knihy ukrývající mnohem více příběhů, než se může na první pohled zdát a také pár přátel, kterým může důvěřovat. Když jí otec přinese babiččin kufr plný starých knih, najde mezi nimi i osamělý dopis. Napsal ho dědeček Jan babičce těsně před tím, než zemřel. Jeho obsah však Robertě nedává smysl. Bude se muset babičky zeptat. Ale jak se zeptat staré unavené dámy, které je 110 let, na to, co se stalo před sedmdesáti lety?

Přiznávám, že knížka je velmi pěkně napsaná, dokáže pohltit, zaujmout a nejedna čtenářka uroní i nějakou tu slzu. Příběh je to velmi silný a dojemný, především čím, že pojednává o „téměř“ nenaplněné touze po mateřství. Očekávala jsem však něco trochu jiného. Roberta pracuje v knihkupectví, kde může zákazník sehnat nové, ale i antikvariátní kousky. Sbírá dopisy a fotografie, které lidé v knihách zapomněli. Na začátku každé kapitoly s Robertou tak čteme jeden takový dopis či vzkaz. Očekávala bych, že budou někam směřovat. Že nás přivedou na nějakou stopu, ale opak je pravdou. Jsou jen tak náhodně vybírány a na nic se nevážou. Tudíž mi to přišlo poněkud zbytečné… Také jsem i z anotace trochu očekávala, že Roberta po nalezení babiččina dopisu začne po událostech jejího mládí pátrat. Ona se sice zeptá otce, a svěří se s pátráním příteli, ale tím to vlastně končí. O Dorothy a jejím životě se dozvídáme díky druhé časové linii. Nemám nic proti tomuto stylu psaní, ale jsem raději, když se osudy prolínají. Uvítala bych proto větší iniciativu od Roberty… Čekala jsem knihu v duchu Prvních dojmů od Charlie Lovetta, kterou jsem četla loni v létě a která mě velmi zasáhla a moc se mi líbila. V tom byl pro mě Kufr paní Sinclairové zklamáním. Vlastně bych ocenila, kdyby autorka vypíchla pouze Dorothin příběh, protože ten měl smysl a náboj a úplně vynechala Robertu a její nesmyslné bytí. Tyto kapitoly mi přišly zbytečné, neužitečné a to, co se tam událo, mi přišlo jako pouhé natahování délky knihy.

Přesto se jedná o knihu se silným dojemným příběhem, který je navíc napsaný velmi čtivě a poutavě a proto ho doporučím všem, kdo mají rádi rodinná tajemství, romantické příběhy a osudy statečných žen žijících v době druhé světové války.


Hodnocení: 4/5