Recenze: Daniela Kovářová – Mrtvá z golfového hřiště


„Mrtvá z golfového hřiště“ z pera české autorky Daniely Kovářové navázala na zlatou éru anglické klasické detektivky. Tento román je nefalšovaná detektivka – hádanka, ve které jde především o vyřešení problému. Zadání je jasně dané, a když se nenecháte zmást řadou falešných stop, máte jistou šanci vydedukovat, jak to vlastně bylo.


Nakladatelství: Mladá fronta
Počet stran: 176
Rok:2015

Anotace:
(Převzato z Databáze knih)
Majitelka fitness centra Mona Monhartová je jednoho dusného letního odpoledne při hře na golfovém hřišti nalezena mrtvá. Proč a jak vlastně mistryně golfového klubu zemřela? Kdo měl motiv a příležitost, aby ji na dohled ostatních hráčů zabil? Šlo o dokonale promyšlený čin, anebo vrah jen využil příležitosti?

Vyšetřování se ujímá detektiv, golfem doposud nedotčený – bývalý voják Šimon Hájek, kterému s golfem a s důkazy pomáhá, ale i komplikuje život vnadná tisková mluvčí golfového hřiště Gábina Rezková.

Recenze:
Daniela Kovářová (1965) pracuje jako advokátka a jednu dobu působila jako ministryně spravedlnosti. Ve volném čase se věnuje literární tvorbě a publikační činnosti. Do světa literatury vstoupila v roce 2008, kdy vyšla kniha „Minutové povídky“. Ty vydala pod pseudonymem Ida Sebastiani. Aktuální „Mrtvá z golfového hřiště“ je její devátou knihou. Kovářová navázala na klasické detektivky a nutno podotknout, že se toho zhostila se ctí. Dodržela všechna dějová i stylistická pravidla žánru, takže pokud bychom chtěli něco vytýkat, připomínky by měly směřovat k těm, kteří psali ve 20. a 30. letech.

Kniha je poměrně útlá, čítá pouze 160 stran, což může dnešního čtenáře překvapit. Pokud ale znáte díla klasiků tohoto žánru, pak vám bude jasné, proč tomu tak je. A upřímně řečeno, sama Královna detektivek Agatha Christie málokdy napsala více než 250 stránek. Důvod je nasnadě. Tento typ detektivek funguje jako křížovka, kterou je nutné vyřešit. Autoři vám poskytnou nápovědy, ale abyste to neměli tak jednoduché, schovají je mezi hromadu falešných stop. Právě ve vytváření a předkládání falešných vodítek je Kovářová mistr. Jakmile se dozvíte nějaký fakt, u kterého máte pocit, že by mohl být užitečný, okamžitě se stane něco, co vám zamotá hlavu.

Oběť vraždy zemřela na golfovém hřišti a policie brzy zjistí, že vrah měl na rukách rukavice. Co myslíte, že bude následovat? Téměř každý, s kým se vyšetřovatelé setkají, má důvod mít u sebe alespoň jeden pár. Podezřelých je spousta a Kovářová vlastně ukazuje prstem na každého, kdo v jejím příběhu vystupuje. Podezřelí mají rozličné motivy a vy si můžete lámat hlavu nad tím, kdo měl kromě motivu i příležitost. Důležitá je tady kromě místa činu i časová posloupnost. Autorka vám vaše pátrání usnadnila tím, že k textu přidala několik mapek golfového hřiště, a také tím, že její detektivové si vedou záznamy toho, co se kdy stalo.

Vyšetřovatelé jsou tady dva, což je další věc, která nesmí v klasické detektivce – hádance chybět. Oficiálně případ řeší Šimon Hájek, policista s dvacetiletou praxí, ale čtenáři bude brzy jasné, že tu má roli pouhého Watsona. Velkým detektivem se stala všetečná a atraktivní Gábina Rezková. Vystudovaná právnička pracuje jako tisková mluvčí golfového hřiště a je milenkou jednoho z podezřelých. Všechny postavy jednají, lžou a intrikují, ale o to jde. Koho by zajímaly nějaké podružnosti nebo jejich psychologický vývoj?

Zápletka je poměrně komplikovaná a myslím, že na čtenáře na konci čeká několik překvapení. Nepopírám, že něco lze uhádnout nebo vydedukovat, ale zřejmě (stejně jako já) nevyřešíte všechno. Jak to má ve správné detektivce být, tak i tady se ukáže, že věci jsou komplikovanější, než se na první pohled zdálo. Kulisy příběhu jsou nadmíru atraktivní. Čtenář se přenese do světa bohatých a mocných. Zavražděná je majitelka firmy zaměřené na zdravý životní styl a ženskou krásu a mezi podezřelými nechybí například ani ministr vnitra.


Autorčin styl je nekomplikovaný a příjemně čtivý. Kovářová jde k věci a nezdržuje se žádnými salónními řečičkami. Pokud chtějí její vyšetřovatelé něco zjistit, zeptají se přímo a nechodí kolem horké kaše. „Mrtvá z golfového hřiště“ je slušně napsaná klasická detektivka – hádanka, kterou ocení zejména ti, kteří si rádi namáhají své šedé buňky mozkové. 

Autor recenze: Veronika Černucká

Recenze: Petra Nachtmanová – Vdaná potvora



Miluška je vcelku normální devětadvacetiletá žena. Bydlí sama, pracuje v poněkud svérázné firmě na výrobu krmiv pro zvířecí miláčky a touží po třech věcech (přesně v tomto pořadí): svatbě, lásce a sexu. Pokud se chcete od srdce zasmát, přečtěte si příhody, které se jí přihodí potom, co jí stará cikánka vyvěští, že se setká se třemi osudovými muži.


Nakladatelství: Moba
Počet stran: 264
Rok: 2016

Anotace:
(Převzato z Databáze knih)
Věštkyně ze sousedství předpověděla Milušce setkání se třemi osudovými muži. A od toho okamžiku skutečně potkává nejrůznější muže, kteří vypadají jako potencionální partneři. Problém je však v tom, že Miluška je vidí všude… Kdo se stane tím pravým? Učitel angličtiny, ženatý soused, náhodný známý z parku nebo snad muž, jehož poznala v době, kdy se ztratila cestou na volbu kočičí Miss?
Recenze:
Petra Nachtmanová (1972) vydala již řadu knih různých žánrů. Začala s dívčími romány, k těm přidala detektivní povídky a po těch následovaly romány pro ženy. Fakt je, že právě romány pro ženy jsou její parketou. To je žánr, ve kterém se našla a který jí stoprocentně sedí. Nachtmanová má svůj originální styl i originální jazyk, který se už stal jejím poznávacím znamením. Její romány srší humorem, optimismem a jsou plné nečekaných zápletek. Vyprávění ve „Vdané potvoře“ připomíná sled fejetonů a padne do noty těm, co si oblíbili Bočkovu „Aristokratku“. Žánrově jde o červenou knihovnu ve stylu Bridget Jones, ačkoliv na rozdíl od ní tady do poslední chvíle netušíte, koho Miluška pojme za svého chotě.

Miluška své eskapády a trapasy vypráví v první osobě, což je čtenářsky velmi vděčné. Miluška je potrhlá, lehce pubertální naivka, které věří, že na ni někde čeká princ na bílém koni. Lásku je schopná hledat snad i u popelnic a věří, že jejím princem může být například majitel bordelu. Humor ve „Vdané potvoře“ není závislý pouze na ní, ale jeho nositeli jsou i rozličné vedlejší postavy. I na nich se Nachtmanová vyřádila, takže jsou to dost svérázní týpci. Co jiného si myslet o šéfovi, který se rozhodne vyrábět pamlsky na psí svatby, nebo o tlumočnici, která má několikacentimetrové drápy a slabost pro tvrdý alkohol?

Autorka v knize nakousla i několik vážnějších témat, ale celkově jde o příjemný příběh, který polechtá vaše bránice. Miluška, která je bláznivě zamilovaná do svého ženatého souseda, se jednoho dne dozví, že se v jejím životě objeví hned tři osudoví muži. Zpočátku je skeptická, protože její srdce přece patří ženáčovi, ale když jde o vyzvánění svatebních zvonů, nechce ponechat nic náhodě. A tak se hodí do parády a laškuje s každým mužského pohlaví. Jak asi tušíte, na její cestě za princem na ni čeká spousta žabáků.

Profesně si vede dobře, ale její soukromý život připomíná katastrofu. Ona to ovšem vidí jinak a čtenář se dobře baví. Nachtmanové nedělá problém rýpnout si do žen stejně jako do mužů a rozhodně jí nechybí schopnost ironie a sebeironie. Miluška (potažmo autorka) se nebojí shodit a udělat si ze sebe legraci. Miluška může vybírat z několika svobodných nápadníků, kteří se na první pohled jeví jako výborná partie. Kromě toho o ni začne projevovat zájem i ženatý soused a Miluška se jeho dvoření rozhodně nebrání. Nachtmanová vybrala skutečné exoty a podivíny, vědoma si zásady: Jen houšť a větší kapky.

Autorčin jazyk je bohatý a plný neologismů. Nachtmanová má averzi vůči všemu obyčejnému a její slovní spojení a dvojsmysly jsou téměř umělecké dílo. Občas je možná zopakováno něco, co již bylo řečeno, ale ani to neubírá na zážitku ze čtení. Myšlenky se tu sice opakují, ale rozhodně se neopakují jednotlivá slova. Pokud jde použít synonymum nebo jiné spojení, autorka to udělá. Pokud to nejde, neváhá vymyslet si svůj výstižný a vtipný neologismus.

Pokud hledáte knihu, která vám zpestří dovolenou nebo chvíle odpočinku, pak by „Vdaná potvora“ měla být vaší volbou. Jedinou nevýhodu vidím v tom, že tuhle knihu je velice těžké odložit. Málokterý román pro ženy má totiž takhle nápaditý děj, originální epizody a nádherný jazyk.  

Autor recenze: Veronika Černucká 

Tip na knihu: Simon Mawer – Skleněný pokoj


Krásný den!


Po delší době mám pro vás opět jeden tip na knihu. Rozhodovala jsem se celkem mezi dvěma autory a dvěma díly a nakonec jsem zvolila jako prvního Simona Mawera a jeho Skleněný pokoj.

Tuto krásku jsem dostala před několika lety na recenzi a byla jsem jí naprosto fascinovaná. Dodnes je jednou z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla a proto je i jednou z těch, které vám prostě musím doporučit. 


Simon Mawer – Skleněný pokoj

Anotace:
Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat, který zaujme od první věty. Na pozadí příběhu jejích majitelů zrcadlí tragédii celého českého národa. Vysoko na kopci nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohatství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a manželé musí vilu i zemi opustit. Život vily se s odchodem jejích majitelů ale nezastaví. Přechází z jedněch rukou do druhých, z českých do nacistických, pak do sovětských až se opět vrátí do majetku československého státu. Krystalická dokonalost skleněného pokoje přitom zasahuje nesmírnou gravitací každého, kdo se dostane do jeho blízkosti. Jenom málo knih z poslední doby dokázalo očima cizince (podobně jako Gottland Poláka Maria Szczygiela) postřehnout československou realitu druhé poloviny 20. století tak brilantně jako Skleněný pokoj Simona Mawera. Román je o to cennější, že byl v létě 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa The Man Booker Prize.


Četli jste tuto knihu, nebo nějakou jinou od autora, či nějakou jinou s podobným námětem?
Napište mi!

Vaše Sabi. 🙂

Recenze: Flint Whitlock, Buchenwaldské bestie. Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítky z lidské kůže

Šokující kniha, která předkládá velmi čtivým způsobem důkazy i dohady o tom, co se dělo v Buchenwaldu za vedení Karla Kocha. I když je on sám jedním z hlavních aktérů knihy, mnohem větší „popularitu“ si získala jeho manželka, jejíž osud také tvoří větší část této publikace a rozebírá její podíl na týrání vězňů a využívání jejich potetované kůže k naprosto sadistickým záležitostem.

Nakladatelství: Cosmopolis (Grada)
Počet stran: 382
Rok: 2015

Anotace:
(Převzato z Databáze knih)
Velitel tábora Buchenwald Karl Otto Koch měl neomezenou moc a zcela volné ruce rozpoutat nevídané peklo. Se svou ženou Ilse dali volný průchod zlu ve všech možných podobách a vládli společně jako šílený královský pár, který si svůj palác vybavoval dekoracemi vyrobenými z lidské kůže.
Kniha vypráví jejich příběh a vysvětluje podstatu fungování koncentračního tábora s fascinující naléhavostí, která nás přenese desítky let nazpět časem, abychom mohli být svědky hrůz koncentračního tábora a naštěstí i jeho osvobození americkou armádou a následného potrestání vládnoucího páru.

Recenze:
Kniha Buchenwaldské bestie z pera amerického autora Flinta Whitlocka je prvním dílem z plánované trilogie. Vy už jste mohli číst před dvěma měsíci na mém blogu recenzi na díl druhý s názvem Přežil jsem Buchenwald. Ten přinášel osobní zpověď, autobiografii Louise Grose, Francouze, který si buchenwaldským peklem sám prošel a mohl tak podat přesné a autentické svědectví. Jelikož mě jeho vyprávění velice zaujalo, rozhodla jsem se využít těchto publikací a dozvědět se tak o Buchenwaldu více. Nakladatelství Cosmopolis mi vyšlo vstříc a opět mi zaslalo knihu na recenzi, za což velice děkuji.

Buchenwaldské bestie přináší pohled do koncentračního tábora od jeho počátků až do roku 1943. Tehdy jej vedl Karl Koch, který zde žil i se svou rodinou ve vile postavené v bezprostřední blízkosti tábora. Kochova manželka Ilse zde vychovávala své děti, užívala si osobního života, pořádala projížďky na koni i rodinné „výlety“ – procházky do místní zoo! Navíc se neváhala zapojit do vedení tábora a rozhodování o vězních. Ráda se procházela ve vyzývavém oblečení kolem pracujících vězňů, když na ni některý pohlédl, byl za to trestán. Mnohdy se stalo, že svůj trest ani nepřežil. Ilse Kochová k takovým situacím nejenže podněcovala, ale dokonce se říká, že si vyhlížela potetované muže, aby je nechala zabít a z jejich kůže si nechala udělat užitkové předměty – stínítka na lampy, rukavice, desky fotoalb, jedna z lamp měla mít údajně podstavec, kde se světlo zapínalo mumifikovaným prstem u nohy. Toto všechno jsou naprosto šokující informace a ještě víc, představíme-li si, že v takových podmínkách vyrůstaly její děti.

Autor trpělivě provádí čtenáře nejen životy Karla a Ilse Kochových, ale také nás seznamuje s nejdůležitějšími politickými a válečnými momenty, které se vznikem a existencí Buchenwaldu souvisí. Dozvíme se, kde se vůbec vzala myšlenka na koncentrační tábory, že je důležité si uvědomit rozdíl mezi tábory pracovními a vyhlazovacími, kterých bylo „jen“ pět, zatímco těch pracovních desetitisíce.

Sledujeme vzestup Karla Kocha a jeho politickou a vojenskou činnost, než byl pověřen vedením Buchenwaldu a jeho prvotním úkolem celý tento tábor vybudovat. Sledujeme také jeho pád, soud a odsouzení. Následuje krátký náhled do dalších dějin Buchenwaldu až do jeho osvobození, kterému se ale autor bude více věnovat v dalším díle.

Co mě opravdu hodně bavilo a považuji za nejcennější část knihy, jsou soudní procesy v poslední třetině. Zde totiž sledujeme soudní proces s nacisty a mezi nimi především ten s Ilse Kochovou. Autor předkládá postupně jednotlivé výslechy a výpovědi a my zjišťujeme, že ne všechno bylo tak, jak se povídalo. Kde je pravda a kde je lež? Opravdu byla Ilse Kochová „buchenwaldskou čubkou“ co týrala vězně a nechala je vraždit kvůli krásnému tetování, nebo jsou to sprosté pomluvy a Ilse byla zodpovědnou matkou a vzornou manželkou, která se nikdy nemíchala do manželových záležitostí, natož aby se podílela na vedení Buchenwaldu a rozhodovala o životech vězňů.

Pokud se budu na knihu dívat jako běžný čtenář, musím ocenit především její čtivost. Očekávala jsem těžší čtení, protože tak to v případě odborných publikací bývá. Zde mě však čekalo příjemné překvapení. Přestože si autor udržet odborný ráz textu, kniha se četla téměř sama. Text byl sepsán velmi příjemně, autor překládal fakta, která však neprokládal vlastními úvahami a filosofickým myšlením a nezahlcoval čtenáře tím, že by jim vysvětloval nějaké historické paradigma. Kniha stojí na pomezí mezi odbornou a populárně naučnou publikací, ale tím, že je vystavěná na velmi kvalitních pramenech a historických materiálech, stává se opravdu kvalitním čtením. Autor využíval výslechy, pitevní zprávy, ústní vyprávění, korespondenci, novinové články i odborné knihy. Prošel opravdu úctyhodné množství materiálů a proto i jako historička jeho knihu oceňuji.

Musím se přiznat, že i když jsem toho o nacistech, druhé světové válce, vyhlazení Židů a koncentračních táborech přečetla a viděla již dost, nechutná vynalézavost a brutalita některých osob mě nepřestává šokovat a fascinovat. Podmínky v koncentračních táborech byly šílené už díky nedostatku hygieny, místa, pitné vody a jídla. Ale to, co k tomu přidávaly svou bestialitou některé osoby ve vedení, jak zneužívaly svou moc a možnosti, to je naprosto nechutné a šílené. Tyto knihy bych dávala číst jako povinné už na základních školách, neboť pak by děti jinak přemýšlely a nevrhaly se bezhlavě k pochybným partičkám, které se hlásí k neonacistům a podobně. Tato kniha by byla rozhodně jedna z těch, kterou by číst měly!

Jsem opravdu ráda, že jsem měla možnost Buchenwaldské bestie číst a recenzovat, neboť pokud se chci k něčemu opravdu vyjadřovat, jsou to právě takové publikace. Těším se (dá-li se to tak napsat, aniž by to znělo divně) na závěrečný třetí díl této buchenwaldské série, která má předložit tábor jako místo mučení a nelegálních lékařských pokusů.

Pokud vás zajímá téma koncentračních táborů, ale váháte nad odbornou publikací, určitě se nemusíte bát. I odborný text může být napsán pochopitelně a čtivě a tato kniha je toho důkazem. Knihu Buchenwaldské bestie rozhodně doporučuji!

Hodnocení: 4/5

Knihu můžete zakoupit zde.

Unboxing č. 18


Ahoj!

Dnes mi přišel balíček, na který jsem se opravdu moc těšila. Je z nakladatelství HOST a uvnitř se ukrývala knížka….


Starý kraj od Dörte Hansenové!
Anotace:

Pětiletá Vera uprchne se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště najdou na starém statku s rákosovou střechou. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítí cize, ale přesto z něj nedokáže odejít. O šedesát let později se jí přede dveřmi nečekaně objeví neteř Anna. Utekla i se svým malým synem z předměstí Hamburku, kde ambiciózní ekorodiče nosí svoje děti ulicemi jako vítězné trofeje — a kde se Annin muž zamiloval do jiné. Vera a Anna se téměř neznají, přesto toho mají společného víc, než tuší. 

Dörte Hansenová, vládnoucí bystrým okem i suchým humorem, v této knize vypráví příběh dvou samotářek, které nečekaně najdou něco, co ani nehledaly: rodinu. 


Myslím, že anotace zní naprosto skvěle. Zbývá jen dodat, že knížka je recenzním výtiskem pro web VašeLiteratura.cz a chystám se na ni v nejbližší době. 


A co vy? Už jste tuto knihu četli, nebo na vás čeká ve vašich knihovnách? 

S láskou, vaše Sabi! 🙂

Recenze: Benjamin Black – Černooká blondýnka


Máte rádi americkou drsnou školu? Zamilovali jste si svérázného tvrďáka Phila Marlowa? Tak právě tento hrdina ožívá v novince současníka Benjamina Blacka. A co víc. „Černooká blondýna“ je ještě zdařilejší než všechny originály. Black je citlivý, poetický a kromě jeho hlavního hrdiny si zamilujete i jeho styl psaní.


Nakladatelství: Moba
Překlad: Martina Knápková

Počet stran: 344  
Rok: 2016

Anotace:
(Převzato z Databáze knih)
„Bylo jedno z těch úterních letních odpolední, kdy si začínáte říkat, jestli se Země nepřestala otáčet. Telefon na stole vypadal jako někdo, kdo ví, že jej sledujete. Doprava plynula dole v ulicích a bylo tam také pár chodců, mužů v kloboucích, kteří jen tak postávali.“

Tak začíná Černooká blondýnka, nový román s Philipem Marlowem. Ano, TÍM Philipem Marlowem! Pokračovatel Raymonda Chandlera, Benjamin Black, přivedl Marlowa zpět k životu a knovému dobrodružství ve špinavých chudinských ulicích Bay City v Kalifornii. Začátkem 50. let je Marlowe neklidný a osamělý – jako vždy – a podnikání mu trochu vázne. Pak ale přichází na scénu nový klient: mladá, krásná a noblesní žena, která po Marlowovi chce, aby našel jejího bývalého milence

Recenze:
Phil Marlow je ve světě detektivky pojem a neexistuje snad nikdo, kdo by o něm ještě neslyšel. Jeho duchovní otec Raymond Chandler o něm napsal třináct knih, které ho proslavily po celém světě. Knihy byly zfilmovány a z Marlowa se stala ikona, jako je například Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot. Každá takto významná literární postava má řadu epigonů a zájem spisovatelů se nevyhnul ani Marlowovi. Některé příběhy byly zdařilé, jiné méně, někomu styl vyprávění sedl a někomu vůbec.

„Černooká blondýnka“ patří k naprosté špici, a co se týče stylu psaní, Blackův text mi připadá lepší než všechno, co kdy napsal Chandler. Chandler byl drsňák do morku kostí a jeho příběhy jsou drsně cynické. Jeho Marlow si nemohl dovolit žádnou slabost, a když si z někoho utahoval, byl to vždy někdo, s kým se právě setkal. Black si dovolil sebeironii a jeho Marlow je muž citlivý a poetický. Obsahově má „Černooká blondýnka“ řadu motivů z Chandlerových knih a přiznejme si, že by bylo velice obtížné přijít s něčím naprosto novým a nečekaným.

Zápletka se točí kolem pátrání po mladém muži, který byl prohlášený za mrtvého. Jeho bývalá přítelkyně a Marlowova klientka trvá na tom, že mladík žije, a chce, aby ho Marlow vypátral. Ona černooká blondýnka je kost z bohaté rodiny, a pokud znáte Chandlerovy knihy, pak víte, co bude s největší pravděpodobností následovat. Marlow se do své klientky zakouká, což mu přinese nebývalé problémy. Blackovi se povedl skvělý husarský kousek, protože v „Černooké blondýnce“ použil řadu motivů z Chandlera a naložil s nimi jako s falešnými stopami. Díky tomu je děj nepředvídatelný a na konci vás čeká parádní překvapení.

Autoři americké drsné školy nešetří akcí, násilím ani mrtvolami a všeho tady bude požehnaně. Phil Marlow není žádný beránek, ale chlápek, co si umí poradit v každé situaci. Možná pár lidí zemře i jeho rukou, ale kdo by se na něj zlobil? Vždyť je tak okouzlující a šarmantní. Pokud mu někdo nesedne, řekne mu hezky od plic, co si o něm myslí, a proto je téměř zázrak, že se dožil poslední stránky. Děj posouvají dopředu akční scény a dialogy, ale přesto tu nechybí ani poetické pasáže nebo téměř básnická přirovnání. Stručně řečeno: tenhle Marlow je nejen soukromé očko, ale také básník.

Zápletek je tu hned několik a všechny jsou inteligentní a dobře promyšlené. Čtenář má k dispozici řadu stop k řešení, ale myslím, že nějaké dedukce budou to poslední, na co budete myslet. „Černookou blondýnu“ si budete vychutnávat kvůli každému jejímu slovu, protože to, jak Black čaruje s jazykem, je něco neuvěřitelného. Z jeho textu je cítit, jak miluje psaní, lidi i Phila Marlowa v podání svého předchůdce. „Černooká blondýnka“ je skvělý čtenářský zážitek, který by neměl uniknout jak milovníkům detektivek, tak těm, kteří mají rádi Literaturu.

Autor recenze: Veronika Černucká