Recenze/Úvaha o filmu Lída Baarová

Nejsem sice nějaký vášnivý fanoušek filmů pro pamětníky, ale když nějaký v televizi běží a je čas, ráda se na něj podívám. Přece jen jsem stále přesvědčená, že se na ně dá koukat spíše, než na některé trapné americké slátaniny. A jelikož Lída Baarová je český fenomén, některými je milována, jinými zatracována, snímek Filipa Renče jsem si nenechala ujít.
Před nedávnem jsem v televizi zahlédla spot, ve kterém Renč o snímku mluvil a tak jsem se těšila na velkolepou podívanou. jaké bylo mé překvapení, když jsem všude četla negativní ohlasy? Zklamaně jsem si koupila „Sedmičku“ a hltala smutné a drsné recenze a pořád si říkala, že to přece nemůže být tak zlé. Přece co ztrhá kritika, to se divákovi líbí. Nebo ne? 
Nyní si říkám, že jsem možná měla otočit pořadí. Nejprve shlédnout film, utvořit si svůj názor a nakonec číst nemilosrdné verdikty kritiků. Jenže…
Vyzbrojená informacemi o nafouknuté bublině, která vlastně nic moc neřekne a ještě rozesměje diváky erotickou scénou, jsem usedla na sedačku v kině. Bylo téměř plno a pátá řada bez převýšení byla poněkud nešťastná. Ještě před začátkem jsme se proto s kamarádkou přesunuly do třetí řady, kde jsem si sice musela sundat brýle, ale viděla jsem víc, než velkou naondulovanou hlavu dámy před sebou.
A moje pocity? Velmi rozporuplné. Ani teď, druhý den, kdy mi snímek nejde z hlavy a stále o něm přemýšlím, nejsem schopna říci, zda se mi líbil, či nelíbil. Je mi vlastně smutno, že některé scény a špatná volba některých herců celý snímek shazují…
Ale popořádku.


PLUSY

Styl Renčova natáčení je překrásný. Miluji zaostření – rozostření i na fotografiích a ráda se na něj dívám. Takto točený film je opravdu požitek pro oči. Tady opravdu tleskám. 
Výpravnost, kostýmy, místa natáčení… to je krása, noblesa, nostalgie. I v tomto jsem byla nadšená.
Herci? Začnu Lídou a její rodinou. Táňa Pauhofová  je krásná herečka, která se do své role vžila velmi dobře. Ač jsem se toho bála, dokázala některé výrazy nastudovat tak věrně, až se zdálo, že se z plátna dívá skutečně mladá Baarová. Ani postava Zorky nebyla špatná. Nenápadná šedá myška žijící ve stínu své slavné sestry se podařila. Tatínek, ta rozumná osoba co všechno drží nad vodou a zachrání dceři život, byl rovněž zahrán skvěle. Ovšem maminka… Jak mám Simonu Stašovou ráda, tak zde jsem z ní na rozpacích. Dramatické scény, které sehrála, se mi nelíbily a vůbec sem jim nevěřila. Spíše než jako drama, mi přidaly jako fraška. A nebyly jediné… ale o tom níže.


MÍNUSY

A teď k tomu negativnímu. Zůstanu ještě chvíli u volby herců. Simona Stašová a její herecký výkon už vlastně patřily sem, do mínusu. Budu však pokračovat…
Nevím, kdo měl ten nešťastný nápad, obsadit do role dvou hlavních mužských postav dva herce, které český národ zná převážně ze seriálu Komisař Rex. Netuším, každopádně zasloužil by pár facek.
Nechápu, proč jsou někteří herci namaskováni a vybráni tak, aby dokonale zpodobňovali ty, které hrají a role Gustava Fröhlicha je naprosto mimo! Copak Gedeon Burkhard vypadá jako Fröhlich? Ani omylem ne. A zatímco v Komisaři Rexovi byl sympaťák, tady vypadal ne jako milovník, ale jako obluda. Bohužel…
A teď se dostanu k tomu největšímu zlu, k představiteli Josepha Goebblese… Proboha! Koho napadlo obsadit tuto roli největším ňoumou z Komisaře Rexe?  Ať se zmiňovaný herec snažil sebevíc, ve chvílích vážných a dramatických vyvolával mezi diváky nežádoucí smích a to předpokládám nebyl záměr tvůrců.
Koneckonců, když jsme po skončení hodnotily film s kamarádkou, zkonstatovala, že tam byl vlastně i ten pes, co představoval Rexe. Když už, tak už… Chyběly jen housky se salámem! 
S tím se také dostávám k některým scénám, které by bylo lepší nenatočit anebo alespoň uvážlivě zkrátit či proškrtat. Na začátku zmíněná erotická scéna Lídy s Goebblesem – vážně bylo nutné dotahovat ji do nechutného orgasmu zobrazeného v plamenech v krbu? Přece každý ví, že s ním vlezla do postele vícekrát, takže pokud nešlo čistě o vypočítavost, tak se jí to zřejmě líbilo, ne? Pro koho ta scéna vlastně byla? Pro zástupy důchodkyň, které na film chodí? Nebo? Vážně netuším, ale na rtech většiny mladších ročníků vyvolává smích, rozpaky a pocit vrcholné trapnosti!
Stejně tak dramatická scéna, kdy se Goebbles po telefonu rozchází s Lídou a je po Hitlerově „domluvě“ nervově zhroucen… Možná, kdyby to zahrál někdo jiný. Snad, kdyby před českými diváky nebyl ten přitroublý komisař… Kinem se opět nesl nežádoucí smích…
A konečně závěrečná scéna, kdy Goebbles Lídě dojde zhasnout to pomyslné světlo života? Ta sice nevyvolávala smích, ale byla naprosto zbytečná. Stačilo by dramatické převržení sklenice s červeným vínem v předchozím závěru a všichni pochopili. Takhle závěr vypadal jako ohrané klišé, které už nikdo vidět nepotřeboval.
Ani teď, když jsem plusy a mínusy shrnula se nedokážu rozhodnout. Snad, kdyby Renč vyměnil některé herce a hlavně – proškrtal zmíněné scény, film by se mi líbil. Snad… Chtělo by to ovšem trochu více věnovat pozornost Lídě, coby kolaborantce a jejímu věznění. Proč tam nezahrnuli více jejích pocitů? Vyprávění stařeny je trochu málo… Jak se asi cítila herečka ve chvíli, kdy byla uvězněna na Pankráci a kolem ní umírali její milovaní? Co jí běželo hlavou, když stála před šibenicí, viděla popravy žen před sebou a věděla, že za pár okamžiků bude konec? Proč právě toto období autoři snímku tak odflákli?
A co vy? Už jste film viděli? Co na něj říkáte? Nebo se na něj teprve chystáte? A pokud ano, přiznejte se – jaký je důvod? Chcete vidět příběh Lídy, nebo filmový „propadák“? 
Říkám si, jestli paradoxně negativní reklama návštěvnost snímku nezvýší. Vždyť přece žijeme v Čechách a tady se moc úspěchu nepřeje. Zato co je haněno, to musí vidět každý.

Recenze: Roberta Richová – Porodní bába z Benátek

Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 256
Rok: 2015
Anotace:
Píše se rok 1575 a Hanna je i přes své mládí nejvyhlášenější porodní bábou v Benátkách. Mohla by si šťastně žít, jenže jejího milovaného manžela zajali na obchodní plavbě a drží ho na Maltě jako otroka. Hanna tajně používá při porodech svůj vlastní vynález, „porodní lžíce“. Taková pomůcka není povolena, a proto je to velmi nebezpečné. Jednoho dne se Hanně naskytne příležitost získat dost peněz, takže by mohla svého Izáka vykoupit. Kvůli tomu však musí podstoupit strašlivé riziko, ohrožující nejen ji samotnou, ale celé ghetto. A netuší, že zanedlouho se ocitne ve víru dramatických událostí…
Recenze:
Příběh porodní báby nebyl jinak složitý. V podstatě se jedná o tenkou knížečku o 250 stránkách, která se velmi dobře a rychle čte především díky tomu, že je dobře napsaná a nedá se odložit. Původně jsem měla v úmyslu jeden krásný večer pouze nahlédnout a přečíst pár stránek, a bylo z toho skoro půl knížky. Nebýt obav, že se brzy vzbudí mé dítko a už mě nenechá do rána vyspat, četla bych dál, dokud bych ji nepřečetla celou. 🙂 
Musím přiznat, že už dlouho se mi nestalo, že bych knížku doslova nedokázala odložit. I druhý den, jsem ji s sebou tahala na každém kroku, dítě uspávala s knihou v ruce, krmila s knihou v ruce (ano, i to je možné 😀 ). Zkrátka, příběh Hanny mě zcela pohltil.
Autorka vsadila na prostředí nádherných Benátek a na osvědčené téma, které ženy většinou chytí – porodnictví, děti, atd. Hanna je sympatická mladá žena, která má své osobní problémy, přes to dokáže vzdorovat rabínovi a navzdory židovským zákonům se vydá pomoci při porodu křesťanské šlechtičně. Při tom si dovolí neuhlídat své city vůči novorozenci, čímž jediným si dokážu vysvětlit pošetilost, kterou provede zhruba v polovině knížky – a to, že se vrátí do paláce, aby se s chlapcem naposledy rozloučila. Víc neprozradím, abych knížku nespojlerovala. 🙂
Mám ráda odvážné hrdinky které dokáží přemoci sami sebe. A i když je to napsané velmi střízlivě, takovou hrdinkou Hanna bezesporu je. Bojuje za svou lásku, snaží se osvobodit manžela, zachraňuje nevinné…
V knížce sledujeme dvě místa, dvě osoby a jejich krátkou životní etapu. Zatímco Hannu sledujeme v Benátkách po zajetí jejího muže Izáka, kterak se snaží získat peníze na jeho vykoupení, na Maltě mezitím Izák prožívá krušné dny v otroctví. To, co se zpočátku zdá nebezpečné, se později trochu vylepší, a tak jsem autorce moc neuvěřila, jak „chudák“ Izák trpěl. 
Ve finále však byla knížka opravdu milá, místy napínavá, zajímavá, zkrátka taková jednohubka na víkend. 
Nevím, zda budu vyloženě vyhledávat knihy této autorky, ale volné pokračování Hannina příběhu si určitě ujít nenechám. 
Dneska moc nestíhám pročítat a hledat chybky, tak snad jich tam po mně moc nenajdete. 🙂 Moje dcerka tady totiž vyřvává jako na lesy a to se fakt nedá. 😀

Recenze: Elizabeth Gaskellová – Cranford. Cranfordské dámy

Nakladatelství: XYZ
Počet stran: 288
Rok: 2015

Elizabeth Gaskellová se narodila v roce 1810 v Londýně a roku 1832 se provdala za pastora Williama Gaskella. Když zemřel její syn, pustila se do psaní svého prvního románu známého jako Mary Bartonová, který anonymně publikovala v roce 1848. Cranford se objevil v roce 1853 v časopise Household Words, kam ji přizval Charles Diskens. vycházel tam pak na pokračování a získalo značnou oblibu. Svůj vděk Dickensovi Gaskellová projevovala i tím, že jeho dílo zmiňovala v několika kapitolách Cranfordu. Mezi její práce dále patří knihy Sever a jih, životopis Charlotty Brontëové a nedokončený román Manželky a dcery. Zemřela v roce 1865.

Anotace:
Jemné dámy z Cranfordu žijí své poklidné životy, nečekají, že se bude cokoli dít, a dodržují svá poněkud výstřední pravidla. Ale samozřejmě, že život zasahuje těmi nanejvýš neobvyklými způsoby… Cranford je nejznámější a nejkouzelnější z novel Elizabeth Gaskellové, vtipné a dojemné klasické dílo, které si zaslouží být přečteno.

Recenze:
Hlavní hrdinkou je Mary Smithová, třicetileté „děvče“, které pobývá v městečku Cranford u slečny Matty, coby rodinná přítelkyně. Zachycuje ve svém vyprávění vše, co se v městečku za doby její přítomnosti odehrává, ať už jsou to události všedního dne, události smutné i veselé.
V prvních kapitolách nás postupně seznamuje s obyvateli městečka, především pak s jeho obyvatelkami, tzv. amazonkami, což jsou převážně staré panny s přehnaně morálními názory. Ne, že by si to myslela samotná vypravěčka. Té to přijde naprosto přirozené, což je následkem doby a vychování. Dnešní čtenář však nad některými zvyklostmi kroutí hlavou.
Spolu s vypravěčkou se seznamujeme s chodem domácnosti, názory a požadavky na služebnou a její chování, poznáme, jaké společenské faux pas představoval sňatek pod svou úroveň (vdova po baronovi a lékař), jak se vyrovná slečna Matty, coby stará panna starající se sama o sebe s krachem banky, v níž je podílníkem a přijde kvůli tomu o všechny peníze. Odrazem doby (polovina 19. století) nejsou jen společenské konvence a jednání obyvatel Cranfordu, ale také nemoci, které bez milosti kosí dobré i špatné. A tak jsme svědky několika úmrtí, která nás zasáhnou, jelikož ti dobří lidé si to přeci nezasloužili…
Zpočátku jsem se do Cranfordu nemohla začíst. Úvodní kapitoly mi přišly příliš samostatně postavené, nijak moc nenavazovaly a já se obávala, že to bude soubor témat, která se budou v knížce vyskytovat bez ladu a skladu. Jenže počínaje třetí kapitolou, se začal děj proplétat a já zjistila, že už nečtu jednotlivá vyprávění, ale souvislý příběh dělený přirozeně na kapitoly.
Musím přiznat, že ač je Cranford řazen mezi klasická díla anglické literatury a mně se většinou „klasiky“ čtou špatně, tohle byla patrně úplně první, která mě skutečně chytla a já se přistihla, že tahám knížku všude s sebou a prostě CHCI vědět, jak to bude dál. Zda se paní baronka vdá pod svou úroveň, jak vyřeší slečna Matty svou náhlou chudobu a zda se vrátí její ztracený bratr zpět domů.
Poprvé ve svém životě mohu napsat, že se mi opravdu líbilo klasické dílo a že se opravdu upřímně těším na jeho pokračování.
Kvalitu románu podtrhuje také to, že autorka v dialozích cranfordských dam hojně zmiňuje další klasická díla své doby, která byla čtená, diskutovaná, obdivovaná i zatracovaná. Dokazuje to, že nejenže dokázala dobře psát, ale také se značně orientovala na dobovém literárním trhu.
Pokud ještě váháte, zda si Cranford přečíst, mohu vám ho rozhodně doporučit. Uvidíte skutečný obraz anglické domácnosti v 19. století šikovně vložený do literární omáčky, která přemění i běžné zvyky na příjemné čtení. Jistě si Cranfordské dámy a jejich podivné příhody, někdy smutné a někdy humorné, oblíbíte stejně jako já.

Recenze: Kate Mortonová – Šepot vzdálených chvil

Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 495
Rok:2015

Anotace:
Edie Burchillová si se svou matkou nikdy nebyly moc blízké. Když však matka jednoho dne dostane nečekaný, padesát let opožděný dopis se zpáteční adresou zámku Milderhusrt v Kentu, vydává se Edie do vznosného, leč už značně chátrajícího sídla, kde žijí neprovdané sestry Blytheovy. S nimi a s jejich stárnoucím otcem, autorem známé knihy pro děti Pravdivý příběh o Bahnivci, zde před padesáti lety během druhé světové války Ediina matka strávila po evakuaci z Londýna část dětství. Starší sestry Blytheovy jsou dvojčata a většinu svého života zasvětily péči o nejmladší sestru Juniper, která se nikdy nevzpamatovala z psychického šoku, který utrpěla v roce 1941, kdy ji opustil snoubenec.
Eddie pomalu začíná rozplétat matčinu minulost, v kamenných zdech Milderhurstu se však skrývají ještě mnohem větší tajemství…

Recenze:
Kate Mortonová je snad první autorka, u které čtu všechny její knihy tak, jak postupně vycházely, byť se mi první dvě – Dům u jezera a Zapomenutá zahrada dostaly do rukou až několik let poté, co je většina českých čtenářů již četla. A s určitostí mohu napsat, že je to také první autorka, u které jsem přesvědčena, že se knihu od knihy zlepšuje. Jinými slovy, jestliže Dům u jezera byl příjemnou četbou se šokujícím koncem, Zapomenutá zahrada úchvatným příběhem, Tajemství letního odpoledne drsným pohledem na válečné hrůzy a překvapivým rozuzlením, pak je Šepot vzdálených chvil nádherným příběhem, kde se spojuje vše, co mě uchvátilo v předchozích knihách – tajemství, touha patřit do určité rodiny, knihy a touha psát, i překvapivé rozuzlení na konci.
Šepot vzdálených chvil je příběh o nenaplněné lásce, o touze psát a stát se někým jiným, možná i lepším a především o sesterské lásce a náklonnosti. O tom, že láska k rodinnému sídlu a krevní pouto je silnější, než přání žít vlastní samostatný život a že touha po vlastním dítěti je silnější, než láska…
Hlavní hrdinkou je, jak už jste se mohli dočíst výše v anotaci, Edie Burchillová. Čerstvě se rozešla s přítelem, neví, kam nasměrovat nově svůj život a nemá kde bydlet. S matkou má od dětství poněkud složitější vztah a tak ji nechce svým rozchodem zatěžovat a už vůbec u nich nechce bydlet. Situaci změní jednak zmíněný padesát let ztracený dopis a jednak otcova náhlá nemoc. Edie se vrací do rodného hnízda a spolu s otcem se vydává po stopách Bahnivce a s tím i matčiny minulosti. Jak to vše spolu souvisí a co skrývají tři staré sestry žijící v polorozpadlém zámku?
Samotný příběh je velmi silný, složitý, kouzelně propletený a autorka vede své čtenáře krůček po krůčku k cíli. Zpočátku se vše zdá jednoduché, ale časem začne autorka zvyšovat napětí a situace místo aby byla jasnější, je stále zmatenější a záhadnější. Všechno umocňují úchvatně volené věty, slova, která by nikdo neposkládal vedle sebe tak, jak to dělá Kate Mortonová po vzoru svých oblíbených viktoriánských románů. Máte pocit, že v ruce držíte dílo klasické anglické literatury, jenže mnohem čtivější.
Stejně jako v předchozích románech i zde se autorka zručně vrací v čase, tu se ocitáme v roce 1939, tu v současnosti, za chvíli opět prožíváme příběh jedné ze sester v roce 1941. A při tom se stále v příběhu orientujeme a neztrácíme. Opět nás na konci čeká překvapivé rozuzlení, i když některé situace jsem prokoukla trochu dříve, než je odhalila autorka. Možná je to tím, že si v každém svém románu schovává moment překvapení téměř na závěr a je tak šokující, že to čtenáře nutí vracet se v textu na začátek a číst příslušné pasáže znova. Pak listujete knihou a říkáte si, jak je možné, že jsem to neviděla? Jak mi tohle mohlo uniknout? I když jsem již podobnou zápletku čekala, dokázala mi připravit překvapení. Nebyl to sice šok, jako v Domě u jezera, nebo v Tajemství letního odpoledne, ale přesto to bylo ukrývané tajemství odhalené až v samém závěru.
Šepot vzdálených chvil pro mě byla dosud nejlepší kniha, kterou jsem od Kate Mortonové četla. Tím, že to byla vlastně první přečtená kniha v roce 2016, nasadila žebříček hodně vysoko. Proto jsem opravdu zvědavá, jaké knížky mě ještě čekají a zda budou splňovat očekávání, stejně jako tato úžasná knížka.
A co vy? Četli jste něco od Kate, nebo se teprve chystáte? Líbí se vám knihy ukrývající rodinné tajemství? Pokud ano, budu ráda, když mi doporučíte nějaké, které se líbily vám.  Těším se na vaše komentáře. 🙂

Irena Bukačová – Architektura Jana Blažeje Santiniho – Aichla na severním Plzeňsku

Nakladatelství: MH Beroun
Počet stran: 224
Rok: 2012

Anotace:
Odkaz architekta Jana Blažeje Santiniho Achila (1677-1723) představuje jedinečný a ucelený soubor barokních staveb, výrazně ovlivňující tvář české krajiny. Publikace se zaměřuje na jeden ze západočeských okruhů Santiniho tvorby, který vznikl díky plaskému klášteru během prvního a druhého desetiletí 18. století. Jeho dílo lze chápat jako vyvrcholení linie zvané opus italicum v českých zemích. Katalog staveb Jana Blažeje Santiniho Aichla na severním Plzeňsku zahrnuje deset architektonických památek, řazených abecedně podle lokalit (Hubenov, Kalec, Kostelec, Kozojedy, Mariánská Týnice, Mladotice, Nadryby, Nebřeziny, Plasy a Všehrdy), které tvoří jednotlivé kapitoly s bohatou ikonografickou přílohou, dosud neznámými archivními prameny, mapovým zobrazením, dostupnými plány a současnou fotodokumentací.

Recenze:
Práce Santiniho Aichla sleduji již mnoho let. První seznámení proběhlo ještě při výuce Dějin výtvarné kultury na střední škole. Tehdy jsem zjistila, že barokní architektura mě příliš neoslovuje, připadá mi příliš předimenzovaná, zato mě fascinuje architektura gotická. A jelikož v Aichlových pracích se snoubí obě (barokní gotika), byl vždy mým favoritem mezi barokními architekty. Nejznámější práce o tomto architektovi jsou z pera Mojmíra Horyny. O stavbách na severu Plzeňska jsem sice věděla – ne však o všech. Proto mě kniha Ireny Bukačové velmi potěšila. Nějakou dobu nebyla k sehnání, ale na podzim roku 2015 se mi konečně podařilo knížku získat.
Kniha je rozdělena na dvě části. V té první autorka seznamuje čtenáře s historickou, hospodářskou a církevní situací v 17. a 18. století na severním Plzeňsku. Vysvětluje, že nástup barokní architektury zde byl těsně spjat s klášterem Plasy a především se dvěma opaty – Ondřejem Trojerem a jeho nástupcem, Evženem Tyttlem. Autorka vysvětluje nejen příchod Santiniho do těchto služeb a jejich spolupráci, ale ukazuje čtenáři myšlenkové pochody barokních učenců a umělců, které tato architektura ukrývá. Vysvětluje symboliku a náboženské sepětí s architektonickými, sochařskými a malířskými detaily, apod.
Nezapomíná ani na významnou stavitelskou osobnost – Matěje Kondela z Bílova, který vystavěl většinu Santiniho děl. Od plaského opata za to dostal pro sebe a další dvě generace statek v Nebřezinách, které si podle Aichlových návrhů sám vystavěl.
Ve druhé polovině pak autorka představuje abecedně řazené stavby, které se na severním Plzeňsku nacházejí. To je popsáno již v anotaci. U jednotlivých staveb sleduje jejich vznik, nejstarší dějiny, dobu, kdy do jejich chodu začali zasahovat opati z Plas, a kdy se začaly stavět a přestavovat zdejší statky a kostely v duchu barokní gotiky.
Ač se jedná o odbornou publikaci, kde nechybí poznámky pod čarou, uvedené vždy na konkrétní stránce pod textem, (což je dobře, neboť čtenář nemusí hledat odkazy na konci knihy), je nesmírně čtivá. Věřím, že ji využijí nejen odborníci, ale i laičtí čtenáři, kterým přinese mnoho zajímavých informací z historie i z dějin umění.
Co musím vytknout jsou některé překlepy v textu. Tu chybí písmeno, jinde přebývá. Také nejednotnost v psaní Aichlova jména je zvláštní. Zatímco v nadpisu autorka uvádí mezi jmény Santini a Aichl pomlčku, v textu jej pak někde používá, někde ne. Písmeno chybí dokonce i v anotaci na zadní straně desek.
Přesto jsem nesmírně ráda, že jsem tuto knihu sehnala a zařadila do své knihovny, a těším se, až bude moje dcerka větší a budeme moci některá místa navštívit. Některá uvidím již po několikáté a některá poprvé.

Recenze: Monika Feyfrlíková – Kuchyně pozdního středověku

Nakladatelství: Grada
Počet stran: 88
Rok: 2015

Anotace:
Na našem knižním trhu ojedinělá publikace, díky níž získáte ucelenou představu, jak se stravovali naši dávní předkové, jaká byla skladba jídla jednotlivých vrstev obyvatelstva a můžete si dokonce i vyzkoušet některý z uvedených pozdně středověkých receptů.

Recenze:
Původně jsem neměla v úmyslu psát recenzi na tuto knihu i na blog, jelikož jedna bude k přečtení na stránkách webu VašeLiteratura.cz, kde jsem redaktorkou. Nakonec jsem však usoudila, že si zaslouží prezentaci i zde, neboť předpokládám, že se tady zastaví zase jiní čtenáři a tak bude o knížce více slyšet (vidět). A proč? No protože si to zaslouží!
Knížka je to opravdu tenoučká, a když jsem ji vybalila, tak mě to trochu zarazilo. Očekávala jsem totiž klasickou publikaci plnou fotek, receptů a hlavně – křídový papír, tvrdou vazbu. Tohle je publikace o 88 stranách v paperbacku, ale obsahově dá svým čtenářům mnohem víc, než jakákoli kniha receptů.
Rozdělena je na dvě části. V první autorka seznamuje čtenáře s tím, jak středověké kuchyně vypadaly, co se vařilo, v jakých nádobách a na jakých ohništích, kde se potraviny nakupovaly, kde a v čem se skladovaly atd. Dozvíme se o kuchyni šlechtické, měšťanské, venkovské, židovské, klášterní i studentské. Zjistíme, jak se chodilo lovit, kdy byla postní doba a co se smělo jíst, atd. V závěru kapitoly navíc zjistíme, že některé potraviny byly k dispozici pouze u lékárníků a využívaly se především v medicíně.
Druhou část tvoří dobové recepty, které autorka sama vyzkoušela a převedla do jazyka srozumitelného dnešním čtenářům. Jelikož se dříve nepoužívalo označení množství, ale vařilo se tzv. „přiměřeně“, autorka doplnila recepty o množství užitých surovin, aby se nám pokrmy snadněji vařily a nemuseli jsme experimentovat.
Asi už jste pochopili, že jsem z knížečky nadšená. Nejen, že jsem si sjednotila a doplnila informace k této problematice, ale navíc se kniha výborně četla a ještě mám možnost vyzkoušet dobové recepty. Už se těším, až si udělám maso s ovocnou omáčkou, pohanský koláč, nebo různé druhy mas pečených na pivu. Pravda, asi nebudu zkoušet křepelky, kuroptve ani kačice, ale i tak se těším na nové chutě. 🙂