Recenze: Harald Tonollo, Temné dědictví



Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2012
Počet stran: 128

Anotace:
První ze tří příběhů o pozoruhodné čarodějnické rodině pana Smrtiče, majitele pohřebního ústavu. Smrtičovi zdědí velký dům se zahradou, zahradníkem, komorníkem, miniteriérem Hannibalem a kuchařkou Karlou, který je plný pozoruhodných věcí. Jednou z nich je kniha se zlatou ořízkou a názvem MAGIA. Obsahuje 777 kouzelnických zaříkadel, jenže jak dvojčata zjistí, vůbec nefungují. Malá Polly musí chodit do lidské školy, kde si povšimne chlapce, kterého šikanují dva spolužáci. Spolu s dvojčaty mu pomůže a stávají se z nich kamarádi.

Recenze:
Možná si říkáte, co se to tu objevilo za recenzi? Jak jsem se vůbec k takové knížce dostala? Nepletete se! Temné dědictví je opravdu knížka pro děti a to pro čerstvé malé čtenáře. Alespoň tak usuzuji podle jednoduchosti, se kterou byla knížka napsána, velkých písmen a množství obrázků. Dostala jsem se k ní čirou náhodou…
Moje dvanáctiletá sestra, která na rozdíl ode mne téměř nečte a většinu knížek rozečte a po pár stránkách odloží, ji dostala pod stromeček od babičky, která se ji snaží přivést ke čtení všemi možnými cestami. A tak se příběh rodiny Smrtičovy povaloval tu na křesle, tu na zemi, tu na konferenčním stolku. A já, jako správný knihomol jsem neodolala a knížku otevřela. No… jak to dopadlo? Po pár stránkách jsem se začetla a už knížku neodložila. Četla se velmi rychle – dospělému čtenáři samozřejmě, byla to velmi příjemná oddechovka a já jsem se u ní pěkně odreagovala.
Hlavní hrdinkou byla dívka Pollyxena, která se narodila v rodině Smrtičových, majitelů pohřebního ústavu, jako jediná smrtelnice. Zatímco celá rodina včetně služebnictva se živí červy, hmyzem a podobnými lahůdkami, vidí ve tmě a žije staletí, Polly je normální dívka, stravuje se běžně a musí jako jediná chodit do školy. V nové třídě se seznámí s chlapcem, který je šikanován. Zde autor zvolil problém, který poznalo ve školách a zájmových kroužcích mnoho dětí. Ukazuje, že když se dítě nebojí a postaví se svým nepřátelům, může všechno dopadnout dobře. V příběhu mu pomůže Polly a její nesmrtelní sourozenci. Autor se tak jistě přiblížil mnoha dětským čtenářům, kterým se dostal pod kůži také originálně zvoleným příběhem.

Dětské knížky jsem četla snad naposledy před dvaceti lety, přesto se mi dodnes promítají v hlavě příběhy Správné pětky, nebo také knížka, která se tuším jmenovala Můj kamarád upírek. Měla jsem ji moc ráda a vzpomněla jsem si na ni právě díky příběhu Smrtičových. Se zmíněnými knížkami se Temné dědictví nemůže rovnat. Přesto jsem si jej přečetla ráda, a těším se, až sestra v lednu k narozeninám dostane druhý díl. 🙂

Recenze – Dana Svítilová, Barbora Faiglová, TAFOFIL

Nakladatelství: Grada
Rok: 2015
Počet stran: 112
Anotace:
Vstupte s námi do mystického světa tajuplných hřbitovů. Průvodcem vám bude tafofil (řecky taphos znamená hrob). Člověk, který se toulá po hřbitovech s fotoaparátem a v zajetí kouzla, které chápe jen on. Podle zásad moderních objevitelů si neodnáší nic než fotky, které jako by viděly víc, než oči běžného návštěvníka. Teď máte i vy šanci projít se po tichých místech plných historie, osudů a tajemného šeptání těch, kteří tu byli před námi. Od pražských Olšan po neznámá místa kdesi u hranic. Navštívíme hroby křesťanské i židovské a pokusíme se spojit s jejich tajemstvím.

Recenze:
I když je na knižním trhu několik publikací o hřbitovech, symbolice, nebo funerálních sochách a plastikách, kniha jako TAFOFIL tady rozhodně chyběla. Nejedná se o žádnou odbornou publikaci, která by vyčerpávajícím způsobem pojednávala o několika hřbitovech a zahltila vás daty a odbornými informacemi. Toto je poetická procházka po místech posledního odpočinku, která ve vás vyvolá nostalgii i nadšení.
Zatímco text opatřila Mgr. Dana Svítilová, jejíž vyprávění se čte poměrně dobře, fotografie do knihy pořídila Barbora Faiglová. Dana Svítilová propojila ve svém textu nejen duchovní, ale i materiální kouzlo těchto míst. Vysvětluje některou symboliku židovských i křesťanských hřbitovů, u některých popisuje historii obce a jejích obyvatel, u některých se zase zastavuje u textů náhrobků a rozpráví s těmi, kteří tam v tichu spočinuli. Přiznávám, že poslední zvolený způsob mi nebyl úplně sympatický, ale zase je to velmi originální varianta, jak přetlumočit čtenářům nápisy na některých židovských náhrobcích. Na pomoc si autorka vzala pana Achaba Heidlera, který se významně podílí na zachování židovských památek a na překladu hebrejských textů na hrobech, aby byly jejich výpovědi blíže dnešním návštěvníkům. 

Co všechno čtenář pozná a zjistí? V první řadě jej uchvátí kouzelné fotografie, které navodí místy temnou a místy smutnou atmosféru. Dozví se nové informace o symbolice, pohřbívání, i o historii některých hřbitovů a těch, kteří jsou na nich pohřbeni. Prostřednictvím stránek navštíví nejen slavné hřbitovy malostranské a olšanské, ale i zapomenuté hřbitůvky v Pomezné, nebo třeba v Holíči.

TAFOFIL je podle mě nutnost pro všechny, kteří milují hřbitovy a místa posledního odpočinku. Je to základ, ze kterého mohou vycházet nováčci, i zajímavé zastavení pro ty, kteří se již za tafofily léta považují.

Recenze: Amanda Stevensová – Prorok




Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2014
Počet stran: 352

Anotace:
Hřbitovní královna Amelia Grayová porušila všechna pravidla, která ji měla chránit před duchy, jež vidí. Otevřela dveře do neznáma a Zlo, které za nimi číhá, ji chce zpátky k sobě… A nyní po ní ještě duch zavražděného policisty žádá, aby mu pomohla najít jeho vraha. Stopy ji zavedou do rodného Charlestonu, napohled líbezného města na americkém Jihu, v němž ale doposud kvete čarodějnictví, kořenářství a černá magie. Jak je možné, že si toho Amelia dříve nevšimla? Aby toho nebylo málo, znovu se setkává s Johnem Devlinem, mužem, kterého měla milovat jen zdálky, a ocitá se tak před volbou, jež jí s definitivní platností změní život jednou provždy – bude se řídit otcovými pravidly, aby udržela sebe i Johna v bezpečí, anebo touhou svého srdce?

Recenze:
Poslední díl ze série byl nejvíce akční. Dělo se tam mnoho nadpřirozených jevů a kdo nečetl první dva díly, rozhodně by se u Proroka nechytal. Kniha v podstatě uzavírá celý příběh a narozdíl od Království, které by mohlo stát mimo sérii jako samostatná kniha, Prorok zcela navazuje na první díl. Amelia se znovu ocitá na hřbitově Dubový háj, který byl již očištěn od mrtvol zavražděných žen z prvního dílu a podrobně prohledán. Nyní může pokračovat v práci. Místo toho, abychom jako v předchozích dvou dílech s Amelií absolvovali plno zajímavostí při průzkumu tohoto místa, autorka již ponechává hřbitov stranou. Do popředí se dostává muž, který disponuje ohromnou magickou silou a v rukách má tajuplný a smrtelně nebezpečný „šedivý prach“.
Amelie se pouští do pátrání po vrahovi kriminalisty, s jehož duchem se seznámila v prvním díle. Zpočátku jí to tak nepřipadá, ale jeho příběh je silně provázán se životem Ameliiny lásky – policisty Johna Devlina a jeho zesnulé manželky a dcery. Autorka drží Amelii v nevědomosti, ale čtenář se dovtípí již po prvních přečtených stránkách. Není to proto žádná velká záhada. Snad jen…kdo ve skutečnosti koho zavraždil? Byly to osoby, které se v příběhu točí stále dokola, nebo někdo úplně cizí? Co mně ve všech dílech přišlo až moc laciné, byla schopnost hlavní hrdinky vycítit, proč jdou duchové právě po ní, proč jí chce ublížit zlo – a že je to všechno v rukách duchů a nikoli živé bytosti. Téměř se nebála, ačkoli normální člověk by měl v mnoha situacích hrůzu a prožíval by naprosté ochromení – ale Amelie to prostě věděla! Podezírala osoby, u kterých nebylo vůbec jisté, jestli s případem souvisí, ale Amelie to věděla! Tady mohla autorka ubrat a více svou hrdinku polidštit…
Narozdíl od předchozích dílů mi velmi chyběla historie, popisy hřbitovů a Ameliiny restaurátorské práce.  Převažovala mystika a nadpřirozené jevy a na můj vkus už bylo v knížce až předuchováno. Proto hodnotím poslední díl hůře, než předchozí dva. 
Nic to však neubírá na čtivosti, temné atmosféře a také romantice, která zde konečně dostane slovo o trochu více.


Celkově je celá trilogie jedna z nejtemnějších a nejúžasnějších literárních počinů, které jsem měla možnost číst. A také díky nádherným obálkám jsem ráda, že je součástí mé knihovny.

Recenze: Amanda Stevens – Království

                                                                 

Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2013
Počet stran: 360
Anotace:
Amelia Grayová restauruje staré hřbitovy a píše blog o všem, co souvisí s tradicí pohřbívání na americkém Jihu. Kromě toho má také schopnost vidět duchy, o čemž však – na rozdíl od těch prvních dvou věcí – málokdo ví. Poté, co se málem stala obětí pomateného vraha, vezme Amelia zakázku na obnovu starého hřbitova v městečku Asher Falls v Jižní Karolíně. Brzy však začíná mít neblahé tušení, že se zde ocitla z úplně jiného, mnohem temnějšího důvodu…
Proč se na dně Zvonkového jezera nachází ještě jeden hřbitov? Proč to Ameliu pořád táhne ke hrobu, který objevila v lese? Jako by Asher Falls, tomu chřadnoucímu království, někdo sežral duši. Lidi, domy, dokonce i samotný vzduch, všechno jí zde připadá poskvrněné, nasáklé zlem. K obnově může dojít ale jedině tehdy, pokud nejprve Amelia objeví pravdu. Pravdu o Asher Falls – i pravdu o sobě samotné…
Recenze:
Království je druhý díl Okřídlené duše, kde čtenáři měli možnost setkat se s neobyčejnou restaurátorkou přezdívanou Královna hřbitovů poprvé. Příběh obsahoval zajímavosti z prostředí hřbitovů, symboliku, pohřební ritus, ale také nadpřirozeno. Duchové a neuvěřitelné schopnosti hlavní hrdinky se zde snoubili se zdařilou detektivní zápletkou, takže vznikl téměř nezařaditelný žánr – nemohu knihu označit za thriller, horor, ani za romantický příběh, byť toto všechno v sobě Okřídlená duše měla.
Království se o Amelii dozvídáme ještě mnohem více. Když dostane novou zakázku na obnovu hřbitova Trnová brána, netuší, že jsou ve skutečnosti dvě. Původní Trnová brána, ve které bylo pohřbeno mnoho obyvatel Asher Falls a kterou nechal později Pell Asher, nejstarší žijící Asher a hlava rodu, zatopit, aby vzniklo tzv. Zvonkové jezero. Amelie, která má dar vidět duchy, vnímá velice silně všechny bloudící duše, které za soumraku vystupují z jezera a vztahují se do městečka. Druhá Trnová brána je ta, kterou má Amelie zrestaurovat. Je to soukromé pohřebiště rodu Asherů, které dal Pell k dispozici městečku po zatopení původního hřbitova. Amelii čeká plno práce, ale především musí začít historickým a technickým průzkumem místa. To se kupodivu nelíbí nepřístupným obyvatelům, kterých zřejmě zase tolik není. Autorka popisuje tři podivné ženy, označované jako Čarodějky z Asher Falls, jejich dvě dcery, zmrzačeného policistu, ženu žijící v lesích, která údajně nemá v hlavě vše v pořádku a osazenstvo Asher Falls, které se skládá z Pella, jeho syna Huga s manželkou a nevlastního vnuka Thanea. Pokud v městečku žijí i další lidé, jsou mimo veškeré dění. Autorka uvádí, že se z městečka odstěhovali, ale kdo potom navštěvuje místní školy a knihovnu, atd.?
Právě Thane Asher má v knize důležitou roli. Nebudu ji prozrazovat, jen uvedu, že se s Amelií velmi brzy spřátelí a začne se živě zajímat o její práci. Někdo si však její přítomnost v Asher Falls nepřeje. Situace se navíc vyhrotí ve chvíli, kdy Amelie najde tajný, pečlivě opečovávaný hrob mimo hřbitov a spolu s Thaneem začne pátrat, kdo je v něm pohřbený. Když se o něm zmíní u večeře v domě Asherů, jako by píchla do vosího hnízda.
Dost už k obsahu. Jak se mi vlastně kniha líbila? Druhý díl bývá často čtenáři hodnocen jako slabší, než Okřídlená duše. Méně dynamický, není tam žádná detektivní zápletka a podobně. Osobně vnímám, že dynamika příběhu zpomalila a navodila trochu líné tempo, které jakoby korespondovalo s celkovou atmosférou v Asher Falls. Přesto hodnotím Království jako mnohem lepší, než první díl, byť se celkově četlo pomaleji. Naprosto mi vyhovovalo rodové tajemství, atmosféra kolem hřbitova i hrobu, nebezpečí, které všude kolem kroužilo. Uvítala bych, kdyby autorka více rozpracovala popis práce na hřbitově i pátrání v knihovně a v sídle rodiny. Na můj vkus mohla ubrat s mystikou a s duchy, byť ne všechno zlo, které kolem kroužilo, připisovala právě jim.
Některé situace, které se Amelii přihodily, nakonec poměrně rychle odbyla vysvětlením, že na vině je jakési Zlo, nebo duchové, apod., což mě trochu mrzí. Možná se k nim vrátí ještě ve třetím dílu, ale spíše je nechá takto „odbyté“.
Celkově Království hodnotím ještě lépe, než první díl, jelikož obsahovalo přesně to, co v knihách miluji – rodové tajemství, ponurý hřbitov, podivný – i když ne strašidelný – dům. Sice tam bylo až příliš duchů, ale to se dá autorce odpustit. Navíc nemusíte být právě Hercule Poirot, ani slečna Marplová, abyste si rychle dali vše dohromady a domysleli si, kdo leží v opuštěném hrobě, nebo jak to všechno souvisí právě s Amelií. Detektivní zápletka – byť je v příběhu hodně dobře ukrytá – je tedy poněkud slabší.
Co vy? Četli jste tuto sérii? Jak se vám líbila? A který díl vás oslovil nejvíce? A konečně – znáte nějaké podobně laděné knihy? Pokud ano, budu ráda za vaše komentáře a doporučení na svým facebookových stránkách: https://www.facebook.com/kavarnauhenrietty/.